Působivou tečkou a vyvrcholením Setkávání s tradičním loutkářstvím byl Don Šajn v podání Muzejní maringotky
Od října do prosince roku 2023 pod názvem Setkávání s tradičním loutkářstvím probíhal v prostorách Moravského zemského muzea pozoruhodný cyklus organizovaný zdejším Oddělením dějin divadla ve spolupráci s kolegy z Dětského muzea, též součásti MZM. Nabídky jednotlivých akcí směřovaly zčásti k odborníkům a zájemcům z širší veřejnosti, většina k dětem a rodičům, návštěvníkům loutkářské expozice. Zde se nabízela zajímavá představení, besedy, workshopy, komentované prohlídky atp.
Závěrečným vyvrcholením se stalo představení Don Šajn v provedení souboru Muzejní maringotka v sobotu 9. prosince, v Paláci šlechtičen. Původem španělský příběh o Donu Juanovi, farizeji a svůdníku žen, pochází z druhé poloviny 14. století. Koncem 18. století byl důležitým kusem v kmenovém repertoáru snad každého loutkářského rodu. Hra byla uváděná pod více názvy, není také zcela jasné, jak z Juana vznikl Šajn. Možná „hrou lidové tvořivostí“, snad špatným odposlechem jména od frantíků táhnoucích s Napoleonem Brnem s pocity vítězů, jimž žádná neodolá. Pravda je, že dnes o tom nemá nikdo šajn.
Zajímavostí také je, že pověstný sukničkář se ve hře starých loutkářů takto nepředstavuje. Se stejnou vehemencí je zde sic nebojácným, strachu z odplaty se však vysmívajícím, nemilosrdným mordýřem.
Před představením, jako při všech Setkáváních, se ujal úvodního slova a výkladu PhDr. Jaroslav Blecha, vedoucí Oddělení dějin divadla a ředitelUměnovědného muzea MZM. Malé diváky, i mnohé z dospělého doprovodu zaujal i další zajímavostí – rozdílnosti povahových rysů Kašpara ze starých loutkových spektáklů od českého Kašpárka. Zatímco ten náš je vtipný, čiperný, dobrosrdečný chlapík, jeho předchůdce bývá lstivý, prohnaný, úlisný, škodolibý, zlomyslný.
Soubor Muzejní maringotka se zformoval počátkem sedmdesátých let minulého století z nadšenců mezi muzejníky a spolupracovníky blízkými divadlu i myšlence oživit staré loutky a dávnou atmosféru kočovných divadelních společností. Principálem je od počátku František Pavlíček, který v té doběna Oddělení dějin divadla MZM působil. Don Šajn, možno říct, je „majstrštyk“ Muzejní maringotky, s nímž slavila úspěch na více místech nejen doma, ale s nadšením byla přijímána i v zahraničí. Nejedná se o jediný kus z repertoáru. Je však solitérem tím, že publiku nabízí původní historickou hru s replikami velkých starých loutek v tehdejších kulisách a provedení v maximální míře přibližující podobu produkce dávných kočujících loutkařů. Tedy „retro“ z časů, kdy takové slovo neznělo jako dnes, pokud se vůbec v obecně mluvě vyskytovalo. Všem rolím na zvukovém záznamu v roce 1970 propůjčil hlas slavný brněnský rodák, nezapomenutelný Karel Höger (1909 Královo Pole – 1977 Praha). Jeho projev s výborným uchopením všech postav, včetně potřebného akcentu dodává produkci staré hry ten správný punc.
Muzejní maringotka sehrála „obnovenou premiéru“ po poměrně dlouhé přetržce. Po pěti letech šlo o uvedení jediného představení. I naprostý laik si dovede představit množství příprav, všestranné práce a umu vynaložených na jednorázové uvedení. Myslím, že každý z přítomných v hledišti nutně musel ocenit nejen to, ale také výborný výsledek a souhru celého nevelkého souboru. Malým dokladem preciznosti bylo např. i to, jak inscenace vyšla přesně na čas s jednou krátkou přestávkou k výměně kulis a se dvěma technickými mini pauzami. Protože představení znám, nutně jsem vnímal, jak byl tentokrát celek inscenace zvlášť pečlivě připraven, do detailu režijně precizován a cizelován, uvážlivě a funkčně doplněn o více drobných inovací. Loutkovodiči, samozřejmě, jak odpovídá klasickým zásadám, skryti a neviděni pracovali s loutkami citlivě, výtečně zvládali časté dynamické interakce, vše vycházelo. Inscenace jako celek vyzněla kompaktně a byla dle mého mínění pozoruhodnou kulturní událostí oživující dávné časy, jakou v daném ztvárnění je možno zhlédnout bohužel jen výjimečně. Zásluhu na úspěšně premiéře má nesporně principál a režisér František Pavlíček (ve hře i jeden z loutkovodičů, také podílející se na efektech.) Samozřejmě, nešlo by to bez výborných spolupracovníků: loutkovodičů Martinu Marečkovi, Iljovi Pavlíčkovi, Františku Pavlíčkovi ml. a Gabriele Špačkové, ale i těm v „zázemí“, kteří se starali o světlo, zvuk a efekty – Igor Schmidt, Oskar Brůža, Jiří Oškrda. Odměnou jim jistě byl zasloužený silný, dlouhotrvající potlesk. Určitě i satisfakcí a povzbuzením před prací, která soubor čekala po výkonech divadelních. – Bourání scény, skládání, ukládání, nakládání, převoz, pak řádné uložení toho všeho na správné místo bez ztrát a škod ze scény v témže dni i postavené.
Opomenout nelze odbornou pomoc k inscenaci. Stáli za ní Jaroslav Blecha, Radek Ryba, Jiří Oškrda, Eva Koblihová.
Muzejní maringotce náleží díky za skvělou inscenaci historické hry a přání mnoha zajímavých štací do nového roku, který již zvolna pootevírá dveře do budoucnosti, ale i k výletům do minulosti a dějů dávných dramat z dob starých kočovných loutkářů s dřevěnými herci, plnými stále energie a pohybu. Diváků, které okouzlí dech retra, kdy toto slovo snad ještě ani neexistovalo, určitě je všude na světě stále dost.
Setkávání s tradičním loutkářstvím 2023 bylo zajímavou, pestrou přehlídkou oslovující programem jak profesionály a zájemce o loutkové divadlo, tak diváky malé i velké. Těm druhým otevřelo okénko do historie loutkářství s poučeným výkladem i nabídkou aktivního zapojení v dílnách a workshopech. Setkávání prokázalo potenciál, kterým dokáže oslovit, má nač navázat dalšími, obdobně zajímavě koncipovanými nabídkami.
