(R)Evoluce v umělé inteligenci – v Redutě
Nad novou inscenací činohry Národního divadla Brno
Umělá inteligence, báječné téma uplynulých let a současnosti. Přicházela do společnosti trochu nenápadně, ale v letech nejposlednějších najednou… ejhle, slyšíme a čteme o ní víc a víc a už ji máme kolem sebe, neobejdeme se bez ní. Chytrý telefon, počítače. Ze svého oboru vím, že ČTK využila poprvé umělou inteligenci při psaní zpráv ze zatím posledních voleb, jeden významný český server používá k tvorbě titulků. Většina lidí už zná anglickou zkratku AI (Artificial intelligence). A toto téma, jak jinak, proniklo až na divadelní scény. V Brně patrně poprvé při premiéře hry (R)Evoluce z pera izraelské režisérky a dramatičky Yael Ronen a jejího hereckého kolegy Dimitrije Schaada na scéně Reduty v pátek 9. února.
Skvělý dramaturgický počin Barbary Gregorové, která v zajímavé úvodní stati programové brožury informuje o hlavním inspiračním zdroji této hry – o knize izraelského historika Yuvala Noaha Harariho 21 lekcí pro 21. století. Vyšla i v češtině. V ní stojí, že „každá velká technologická revoluce či evoluce má obrovský dopad na proměnu společnosti jak na globální, tak i úzce privátní úrovni“. Zmíněná hra se zabývá více tou privátní. Hned v úvodu vidíme v projekci zvětšený obličej známého a oblíbeného člena brněnské činohry Vladimíra Krátkého, jenž v delším monologu mj. sděluje, že v divadle se často nudíme, nicméně AI nám bude vytvářet hry každému na tělo. Text přeložený Barborou Schnelle je humorný a zároveň trochu děsivý, neboť sděluje, co všechno s námi může AI provést. A tím se zabývá celá hra. Brilantně napsané dialogy, čtyři ze šesti herců propůjčují svůj hlas postavám AI, která se skrývá pod označením Alecto. Jsme svědky absurdně komických momentů, dostáváme se do roku 2040. Noříme se do dialogu mladé dvojice Reného a Lany u optimalizačního genetika doktora Franka. Ten jim vysvětluje, že celá přirozená reprodukce je již dávno překonaná, že lidé, kteří se odmítají optimalizovat, jsou rizikem společnosti. Jejich budoucí dítě bude tedy lepší než první, přirozeně zplozená dcerka, která v kolektivu zaostává. Jejich druhé dítě bude mj. agresívní, což bude výhodou ve složité společnosti… Další z dlouhé řady scén: René se nemůže dostat do ledničky ovládané z rozhodnutí AI hlasem jeho matky, kterou jako jedinou poslechne. Lednička mu stroze říká, že by v noční době neměl jíst ani pít na co má chuť. Podobných scén, kdy je člověk ovládán vyšší mocí v podobě AI, je v této hře víc. Snad nejsilnější je dialog Franka a Martina při virtuální souloži. Sedí vedle sebe v helmách s brýlemi a hlasově (decentně) dávají najevo, oč běží. Divák pak může přemýšlet, jaké znaménko umělé inteligenci přisoudí.
Autoři nelíčí AI jako hrozbu, spíše nastolují otázky, které bychom měli klást, abychom o tomto fenoménu co nejvíce věděli. Popisované i další scény jsou nadsázkou, ale ne zase takovou, abychom AI podceňovali, ale ani nepřeceňovali. Přicházela pomalu, evolučně, nastupuje překotně, rychle, revolučně.
Hra v režii Lukáše Brutovského má odpich, scény se rychle střídají, herci mluví za sebe nebo za AI. Dlouhý potlesk na konci patřil všem. Kateřině Liďákové za roli Lany, Haně Briešťanské za postavu Taťány, Tomáši Davidovi za doktora Stephana Franka, Martinu Veselému za Richarda Martina – všichni také hovořili za umělou inteligenci. Role zmíněného otce padla Vojtěchu Blahutovi, Torbena ztělesnil Oldřich Bělka. Vladimír Krátký bude v dalších inscenacích na jevišti již in natura, nicméně jeho promluva ze záznamu je docela působivá. Scénograf Pavel Borák položil přes celou scénu našíř prohnutou žlutou plochu, kterou režisér skvěle využil. Doplňuje nápadité video Rebeky Kopkáš Uličné. Texty a hudbu k dlouhým písním složil Clark Cable.
Hra (R)Evoluce je moudrá, vzbuzuje otázky, nabízí odpovědi. Rozhodně pobaví.
