Hamlet v Brně mezinárodně
Kdykoli doba hrozí vymknutím z kloubů, dostává slovo Hamlet. Snad pro útěchu, že může být ještě hůř. Divadelníci mívají k novému inscenování Shakespearova erbovního kusu hned tři důvody. Již zmíněný posiluje fakt, že uvedení nejkomplikovanější středověké detektivky představuje pro režiséra a prvního herce úkol srovnatelný s rigorózní zkouškou. Po úspěšném provedení bývají titulováni pan režisér a pan herec, což vyjde zhruba nastejno jako doktor, režisér či herec Ph.D.
Geniální alžbětinec vložil do svého nejslavnějšího kusu snad vše, co drama unese. Hrozbu nové války, bezskrupulózní uchopení moci, přisluhovače, lásku, nenávist, svědomí i nesvědomí, psychologično, psychedelično… a látky dostatek na televizní seriál. Nadto se posléze zapojili opisovači, přepisovači, překladatelé a dramaturgové. Ten maličko přidal a upravil, onen posunul a aktualizoval, příměry a poměry se časem přece mění. Další škrtal, zkracoval a spojoval, což je i případ dramaturga Jaroslava Jurečky, který pro čerstvé nastudování v brněnském Národním divadle vyšel z překladu Martina Hilského. Hostující pan režisér Martin Čičvák rozehrál na strohé jednolodní scéně hostujícího Hanse Hoffera své pojetí dramatu střídmě. Pouhých čtrnáct herců obléknul do nadčasových kostýmů hostující Niny A. Stillmark. Hamlet Tomáše Davida působil v monolozích poněkud upovídaně, škrty-neškrty, dialogy se mu dařilo pointovat lépe. Mistrně kupř. v hovoru s Poloniem (výtečný Martin Sláma) s replikou „Slova, slova, slova“ nebo v očekávané rozpravě s Hrobníkem nad Yorikovou lebkou. Jan Grygar (Hrobník, Duch, Divadelní král) na sebe strhnul snad největší pozornost, nejen v roli oduševnělého Ducha, ale zejména improvizací v hrobové jámě. Výtečně mu sekundovala Zuzana Černá (Hrobnice, Divadelní královna). Na hlavní ženskou (dívčí) roli povýšila svou Ofélii přesvědčivě přesná Anna Glässnerová, zastínila tentokrát nikoli výraznou Hanu Briešťanskou v úloze královny Gertrudy. Krále Claudia zahrál Ivan Dejmal až příliš civilně, uzurpátoru trůnu by slušelo více exaltovanosti, stejně jako jeho družce. V poloze dočasného kajícníka byl však výborný. Bezchybný výkon předvedl Jakub Svojanovský jako Leartus, spolu s Tomášem Davidem v titulní roli přímo excelovali v šermířském souboji (zbrojíř a trenér Jaroslav Vaculík!). Se sloučenými postavami dvořanů do rolí Rosenkrantze a Guildensterna se důvěryhodně vyrovnali Roman Blumaier a hostující Petr Jeřábek. Martin Veselý coby Horacio a David Kaloč (Bernardo, Lucianus, Kněz…) ve shodě s celkovým pojetím hry odvedli rovněž profesionální výkony. Mezinárodnost inscenačního týmu v „Mahence“ dokreslovaly o premiéře 23. května do portálu promítané anglické titulky, aby se (početní) diváci neznalí českého jazyka orientovali ve viděném. Věta: „Jak bych tohle převyprávěl u maturity, to teda nevím!“, vyslovená bezprostředně po tříhodinovém divadelním maratonu ve foyer pravděpodobně středoškolákem, mne přivedla na myšlenku, zda by střídmost oněch titulků (pane Hilský, mistře Shakespeare promiňte) nepomohla ještě více otevřít královské drama současné „esemeskové“ generaci. To je totiž ten třetí důvod, hodnověrně oživovat klasiku.
