Pětka a ti druzí
K premiéře dramatizace románu Karla Poláčka v Městském divadle Brno
Poláčkovo úsměvné vzpomínání Bylo nás pět vskutku není knížkou pro děti. A nehrozí, že by si právě tento román mládí přivlastnilo jako klasické pohádky, Tři mušketýry nebo Robinsona Crusoe. Potvrdila mi to i čerstvá stejnojmenná inscenace Městského divadla Brno. Při premiéře jsem seděl na balkóně činoherní scény a měl tak přehled i o dění v hledišti. Dětští diváci se převážně nudili, což nikterak neskrývali. Nikoli tedy pro výkony herců, konec konců ani pro zvolené pojetí inscenátorů, ale pro základní fakt, že sto let staré reálie jim zhola nic neříkaly. Bezelstně hlasitý dotaz: „Co je to moldánka?“ (zazněl po replice „natahovala moldánky“) mne vrátil k tiskové besedě před premiérou, kde jsem se ptal pánů režiséra Mikoláše Týce a dramaturga Jana Šotkovského na způsob, jak si poradili s jazykem předlohy. Poláček totiž vystavěl humorné vyznění Bajzova vyprávění především na rafinovaném kontrastu spisovné a hovorové řeči, což jsem na jevišti občas postrádal.
Opravdová klukovská tématika (Foglarovky, Sempého Mikulášova série, Pergaudova Knoflíková válka, Kinneyho Malý poseroutka, Twainův Tom Sawyer …) si převážně vystačí s dětským světem. Poláčkův opus naopak stojí na kontrastech světa dospělých, jimž se snaží mladý Bajza a jeho přátelé přijít na kloub, tedy vedle svých vlastních starostí a strastí. Vybrat z obsáhlé palety příběhů předlohy několik nosných a navíc je spojit do jednoho dramatického celku byl heroický výkon. Dobře nešlo pominout hrdinovy sny, které úzce souvisí s kluky hltanou četbou mayovek a verneovek. Vedle cirkusové zápletky, proponované autory jako stmelující, což se mi dvakrát nepotvrdilo, byla jednoznačně nejvydařenější kovbojská scénka. Protagonisté hlavních rolí v ní ožili jako politi živou vodou, náhle zbaveni svazující jinošské stylizace. Navíc nakažlivě semknuti do živelné muzikantské party se zjevnou chutí kořenili country song Robina Schenka (autor hudební složky). Ve svých partech, navzdory veškeré snaze o autentičnost, zůstali ploší. Snad vyjma uvěřitelného Zilvara opět skvělého Jakuba Uličníka, kde je ovšem otázkou, nakolik přízeň publika vyvěrá z podstaty nejdospělejšího kluka. Vskutku košatý a nejlepší výkon předvedl Michal Isteník v roli Bajzy otce, jako Bajzová mu dobře sekundovala Evelína Studénková. Co rozehrát měla také Zdena Herfortová coby teta Vařeková. Konflikty s Rampepurdou (Nikkol Wetterová) byly spíše odvyprávěny než inscenovány. Učitelce Veselíkové (Jana Musilová) škodila snaha o kantorskou karikaturu za každou cenu. Starosvětský Fajst (Miroslav Čížek) pohybující se za hranou společenské korektnosti působil jako z jiného světa i na dospělé. V předloze francouzská vychovatelka Otakárka Soumarů (Eliška Horňáková) připomínala spíše starší spolužačku, než rozhodnou autoritu, co zvrátí i klukovskou válku. Evička Barbory Remišové byla správně křehce naivní, o to rozhodněji působil Jakub Przebinda coby otec Svoboda.
Předpokládejme, že druhá premiéra v poslední večer roku zaplní činoherní hlediště MDB dospělejším a vstřícnějším publikem. Přestože pravděpodobně nedojde na bezmála již legendární Pardusova silvestrovská extempore, slavnostnější atmosféra přelomu roku jistě zasadí klukovské vzpomínání na dětství do ještě humornějšího kontextu.
