Z dějin brněnského sportu
Jedna z brněnských tělovýchovných jednot, Slovan Černá Pole, slaví příští rok sedmdesátiny… Byla ustavena v roce 1956 jako následnice Sokola Brno V. Připomeňme, že Sokol Brno V., spolu se Sokolem Brno I., byl významným dodavatelem znamenitých sportovců, někdy i reprezentantů. Basketbaloví dorostenci oddílu pod vedením pozdějšího trenéra národního družstva žen J. Drásala získali třetí místo v předsletových hrách v sezóně 1947 – 8…
Krátce na to přišla rozsáhlá likvidace v té době renomovaných a v Evropě uznávaných organizací, nejenom Sokola. Byla to záležitost ryze politická, provázená absurditami, například zrušením vrcholových soutěží basketbalu, volejbalu, ale i kopané, a organizováním soutěží podle sovětského vzoru. Podle něj vznikaly oddíly základní tělesné výchovy, Dobrovolné sportovní organizace (DSO) Pracovních záloh, Štarty, Dynama, Rudé hvězdy atd. V roce 1956 se situace ustálila. Mezi nové organizace patřil i Slovan Černá Pole.
Jednota patřila kmenově svazu zaměstnanců v brněnském tisku, tehdy najmě Rovnosti a Rudému právu. Odtud se rekrutovalo vedení. I s tímto zázemím řešila organizace problém: tělocvičnu. Rozestavěná sokolovna Sokola Brno V. nebyla jednotě přidělena. V rámci boje za mír byly rozestavěné objekty zbořeny a prostor i s letním hřištěm na dnešní Bieblově byl věnován rozvoji kasáren. Mnoholeté úsilí funkcionářů TJ o vybudování vlastní tělovýchovné haly bylo totálně neúspěšné, píše se v materiálech z historie Slovanu, které jsou k nalezení na webových stránkách Slovanu z per pamětníků. Z nich také lze vyčíst motto: přes politické nálepky, naprostá většina členstva viděla ve své příslušnosti k jednotě jediný účel, cíl a smysl – sportovní vyžití.
Toto jsou ale vzpomínky starých pánů na oddíl košíkové, jehož žijící členové, dnes už devadesátiletí, jako kluci chodili házet na koš na kurty v Lužánkách, což jim za paklík tabáku Taras Bulba umožňoval tamní správce… Jmenujme tedy Zdeňka Zycha, Ladislava Vencálka, Mirka Voronina, Zdeňka Třísku, Ivana Herziga, Bohouše Kratinu, které pak organizačně podchytil mladý a úspěšný, později ligový a mezinárodní rozhodčí Libor Kuchař a přivedl do tělocvičny školy na Merhautově. Během let přibyla do oddílu další jména, tentokrát už se skutečnou hráčskou erudicí, v roce 1958 například ing. Miloš Krejčí, pozdější dlouholetý předseda oddílu a iniciátor dívčího basketbalu, úspěšného tak, že jedno z jeho družstev odešlo záhy hrát II. ligu. Záhy se začalo formovat nové, tvořily jej Miluše Krejčí, Věra Strojilová, Věra Koukalová, Anka Klímová, Květa Zychová, Alena Salajová, Mirka Levíčková, Eva Brabencová, Jitka Sochnová a řada dalších, které jsou již v evidenci nedohledatelné… Jak na ta léta vzpomíná jedna z mladých odchovankyň, Lenka Zukalová, dcera Miloše Krejčího?
„Basket ve Slovanu mám spojený hlavně s tátou a mými vrstevnicemi. Trénoval děvčata narozená 1962 a 1963, hrál s nimi žákovské i dorostenecké soutěže, pak i děvčata mého věku – nás, holky posbírané z kamarádek převážně ze ZŠ Merhautova a ZŠ Zemědělská, dotáhl až do dorostenecké ligy.
Bez zvýšeného hlasu, pouhým vysvětlováním. Pro mnohé byl hodným strejdou i vrbou. Dovedl se vcítit do holčičí duše a poradit. A nejen holkám. Vím, že i s týmovými spoluhráči dovedl dlouho diskutovat, najmě u rezervovaných stolů v černopolních restauracích, kde oddíl v plodných diskusích naplňoval politicko-výchovnou dimenzi sportu… A taky vzpomínám na obětavost rodičů – nebylo to vedení jednoty, ale rodiče, kteří organizovali prázdninová soustředění za své peníze a brali si na to dovolenou…“
Miloš Krejčí tehdy dovedl děvčata ročníků 1966 a 67 do dorostenecké ligy. Tělocvičnu na Merhautově vyměnily za tělocvičnu Pod hradem a Slovan za Univerzitu… „S vděčností vzpomínám na léta strávená ve Slovanu. Zaplnila mi teenagerovská odpoledne a víkendy… a s mnoha tehdejšími spoluhráčkami a jejich rodinami trávíme i teď spoustu času, nejen při sportování…“
Řadu informací v tomto článku čerpám z brožurky, kterou Slovan vydal ke svým padesátinám, jsou v ní vzpomínky, které by si zasloužily zopakování, naštěstí jsou k dispozici na webu jednoty. Ale nedostaly se tam poslední, přímo pitoreskní dějiny jednoho ze dvou oddílu košíkové mužů ročníků 1933 a pozdějších. Byla o nich řeč už v úvodu. V tělocvičně školy na Merhautově hráli úspěšně krajskou soutěž až do poloviny sedmdesátých let minulého století. Pak družstvo, vedené prof. Radkem Coufalem a ing. Milošem Krejčím, CSc., přešlo do městské soutěže. Ani ne tak pro pokles výkonnosti, ale starší pánové už netoužili po cestách rodnou Moravou. Tehdy vstoupila do Slovanu ještě zářící hvězda českého a evropského basketbalu, Zdeněk Bobrovský, mnohonásobný mistr republiky, účastník olympiád a evropských soutěží. A v polovině osmdesátých let přišli i jeho spoluhráči, bratr Jan, později úspěšný trenér dnešních Žabin, František Konvička, křídlo s neomylnou rukou, dravý Jiří Vítek, ba i Mustafa, neboli Zdeněk Konečný, 2.05 cm vysoký pivot Zbrojovky i národního mužstva, šéf Zetoru, pozdější starosta Hostěnic… Tehdy, v roce 1986, Slovan Černá Pole vyhrál městskou soutěž…
Ke konci sedmdesátých let bylo Zdeňku Bobrovskému dovoleno hrát a trénovat v Rakousku. A počátkem devadesátých let, už za svobodných časů, domluvil nám, oddílu starých pánů, zájezd do míst kde působil, do Radentheinu.
Pro tu příležitost nás bývalí mistři republiky vybavili svými už prošlými dresy… Dodejme, že jsme Slovanu Černá Pole neudělali ostudu a s místními obdobně starými pány se rozešli smírně při rodinném posezení u tamních specialit a piva z místního pivovaru.
Doufám, že příští autoři dějin Slovanu a brněnského sportu neopomenou tento mezinárodní úspěch oddílu košíkové zaznamenat.
