Za Krvavou svatbou v Divadle na Orlí
Patří mezi nejnáročnější a zároveň nejúspěšnější inscenace adeptů opery
Dramaturgie Divadla na Orlí, kde sídlí Komorní opera Hudební fakulty JAMU, je stále odvážnější. Zatím (v březnu 2025) poslední opus Krvavá svatba maďarského skladatele Sándora Szokolaye (1931 – 2013) podle Federica Garcíi Lorcy (1898 – 1936) měl premiéru v sobotu 15. března 2025. Poslední z celkem šesti představení odeznělo v sobotu 22. března. Studenti a pedagogové Janáčkovy akademie múzických umění opět prokázali, že se dovedou popasovat i s tak náročným titulem.
Spojuje se v něm temperament obou autorů, prvky maďarského i španělského folkloru. Pro operu náročnější, když musí na jeviště přenést zásadní scény ze strhujícího dramatu o zakázané lásce a nezkrotné vášni. Nemíním rozebírat všechny souvislosti s Lorcovou předlohou, jakkoli zpracovanou řadou i našich divadel a převedenou do románu. V činohře má drama úžasný spád, děj směřující k nevyhnutelné a očekávané tragédii divákovi imponuje, prožívá emoce. Opera má naopak více možností v podbarvení vypjatých situací hudbou a zpěvem. Maďarský skladatel toho dosahuje mírou vrchovatou. Ostatně jeho opera Krvavá svatba patří v Maďarsku k nejoblíbenějším, nejčastěji prováděným a ve světě ji nepřekonalo žádné ze skladatelových děl.
Je zajímavé, že České vydání Kroniky opery z roku 1999 se zmiňuje o Szokolayovi jen v souvislosti s uvedením jeho opery Markéta, svatá oběť vlasti, kterou dokončil 12. prosince 1995. Zato je v Kronice opery uveden německý skladatel Wolfgang Fortner, autor opery stejného názvu – Krvavá svatba. Předlohou byl rovněž příběh zpracovaný Lorcou. Světová premiéra se konala 8. června 1957 v Kolíně nad Rýnem. Je napsaná ve dvanáctitónové stupnici…
Szokolay vytvořil svoji Krvavou svatbu v letech 1962 až 1964, česká premiéra byla v Brně v roce 1971, režíroval Václav Věžník. Jak uvádí programová tiskovina k provedení v Divadle na Orlí, asistentkou Václava Věžníka byla při české premiéře Alena Vaňáková, dnes docentka operní režie na JAMU.
„Krvavá svatba (Bodas de sangre z roku 1933), podobně jako Yerma (1934) a Dům Bernardy Alby (1936) jsou sondou především do ženské duše… Hrdinky těchto her odmítají zůstat za zdmi domácností, přijmout roli, kterou od nich společnost očekává, podvolit se mužům a smířit se s tradicemi diktovanými zejména bigotním katolicismem,…“ píše o tíze ženského údělu v Lorcových dramatech ve zmíněné programové tiskovině Tereza Panocová. A režisér Marek Řihák doplňuje: „Lidské vášně a chtíče jsou umocňovány rytmy flamenca, chytře ukrytého v bohaté kompozici Sándora Szokolaye.“ Výkon režisérův byl absolventský a vydařený. Postavy se po jevišti pohybovaly přirozeně s potřebnými výrazy, bylo mnoho zajímavých nápadů, které obecenstvo odměňovalo potleskem. Režisér využil minimalistickou scénu Zory Davidové, oživením byl bílý svítící kruh symbolizující lunu. Diváci oceňovali též její kostýmy. Podíl na úspěchu má i Magdalena Kovářová za pohybovou spolupráci. Z patnácti sólistů, z nichž je osm žen, dominoval výkon ústřední postavy Nevěsty v podání rovněž absolvující Bedřišky Ponížilové, alternovala s absolventkou JAMU Zuzanou Čurmovou. Znělý a plný soprán Ponížilové napovídá skvělou pěveckou kariéru. Jejími pedagožkami jsou Ivana Zbránková a Irena Rozsypalová. Velmi dobrý absolventský výkon odvedl rovněž Vladislav Agamuradov coby Ženich. Pochází z Jekatěrinburgu, kde v roce 2017 absolvoval herectví hudebního divadla. Na JAMU studuje zpěv u Martiny Macko, herecky ho vede Lubomíra Sonková. Ve stejné roli absolvoval také Pavel Janečka a v roli Smrti Dorota Lišková. Ocenění zaslouží všichni interpreti. Včetně 12členného sboru, jeho podíl na inscenaci je výrazný.
Vyzvednout je nutno orchestr, zněl dostatečně silně, přesně, bezchybně. Dirigent Matěj Voda (pedagogicky vedený Jakubem Kleckerem a Ondrejem Olosem) vedl svůj ansámbl s citem a přehledem.
Inscenace, o které by se mohlo ještě hodně dobrého napsat, včetně jejího technického zajištění, se vepíše mezi ty nejúspěšnější a nejnáročnější v dějinách Divadla na Orlí.
