Figarova svatba – zářící diamant na scéně Janáčkova divadla
Wolfgang Amadeus Mozart byl jistě nejpozoruhodnější postavou hudební historie. Zázračné dítě, které ani v dospělosti neztratilo nic z euforie a smyslu pro nesmysl, dokázal ve spojení s geniálním libretistou Lorenzem da Ponte vytvořit ve Figarově svatbě dílo plné jiskřivé hudby a komických zvratů.
Opera nebo komedie? Že je možná „komedie s hudbou“, prokázal tentokrát režisér Jiří Heřman. Dal si záležet a představil publiku dokonalé barokní divadlo, scénou a svícením počínaje, přes roztančené a rozehrané akce, až po árie naplněné krásným zpěvem. To vše v daných podmínkách autenticky, bez jakéhokoliv rušivého „modernizačního“ zásahu, či oživení. Oživením byly jen akce, zcela příslušící k charakteru postav a k rozehraným situacím. Pouze pohybová složka v choreografii Marka Svobodníka roztančila balet i sbor v duchu rytmického moderního tance, což působilo svěže a rozpohybovalo to celé jeviště.
Diváka zcela pohltil vizuál inscenace v pozdně barokním stylu. Kulisy poskládané na scéně Pavla Svobody v portálech za sebou, na jevišti do sebe zapadající „krabice“ jako ruské matrjošky, visící podhledy a především všechny pohyblivé kulisy na kolečkách, což umožnilo plynulost přestavby a změny nálady scény přímo před očima diváků. Navazování jednotlivých obrazů během hudby, díky světelnému designu Daniela Tesaře způsobilo plynulost a spád inscenace. Ten se snažil co nejvíc přiblížit baroknímu divadlu, což umocňovaly lampy umístěné na předscéně a využívané při kontaktu s publikem. Efekty barokního divadla vynikly zejména v posledním jednání v zahradě, při osvětlení hořícími pochodněmi i modrošedé nasvícení kulis, umocňující tajuplnou atmosféru. Kostýmy Alexandry Gruskové byly zcela dobové a krásné. Impozantní byla hraběnka, půvabná Zuzanka i komická Marcellina. Tu neváhala výtvarnice obléknout do oblečku bakchantky, která vzbudila smích. Odpovídaly jí ve stejném duchu i tanečnice, dokonce „nahoře bez“, i když v tělovém trikotu.
Zcela autenticky působila hudba v provedení Collegia 1704, pod taktovkou Václava Lukse. Ten oproti 18. století možná volil svižnější tempa, ale kdo ví….Orchestr na originální nástroje hrál s „poučenou interpretací“, jeho zvuk byl oproti našemu navyklému vnímání dnešních nástrojů poněkud měkčí, a tedy i tlumenější. Nicméně jeho zvuk plně podpořil pěvce a nevadilo ani občasné mírné „nedoladění“. Dirigent volil poněkud rychlejší tempa u svižných čísel, naopak kavatiny a árie měly náležitou měkkost a sladkost. Jediné, na co si divák dnes musí zvyknout, jsou spojená dvě první jednání, takže do přestávky to celé trvá 100 minut. Dirigent neváhal otevřít i dva velké škrty, árii Basilia a Marcelliny, které se běžně z časových důvodů nehrají. „Ale to přece není vůči těm dvěma postavám fér. Bez těch árií neví divák nic ani o Marcellině, ani o Basiliovi, jakou mají motivaci ke svému jednání se dozvíme až z těch árií“, odhaloval své důvody dirigent po představení.I přesto má představení spád a i netrpělivý současný divák tu časovou míru zvládne.
Režisér Jiří Heřman si dal práci i s nejjemnějšími detaily tak, aby vypointoval přesvědčivě všechny scény a aby je jak náleží rozehrál. Nechybí honičky, házení předměty i rozbití vázy noblesní a jinak klidnou hraběnkou. Lechtivé scény jsou „na tělo“, ale nejsou oplzlé, vzrušená konverzace má spád a padnou i facky od Zuzanky. Jen první scéna Marceliny vzbuzuje rozpaky, nicméně je zcela poplatná Mozartově rozverné době.
Úžasné jsou výkony všech protagonistů a to bez výhrad. Pěvecky výborné jsou obě Hraběnky, Simona Šaturová je jemnější a sladší, Pavla Vykopalová poněkud pevnější a razantnější. Ta měla na premiéře smůlu, při sedání při árii jí ujela židle na kolečkách a Hraběnka se ocitla na zádech nohama nahoru. Protože je skvělá profesionálka, tak ustála situaci tak, jako by to bylo naaranžované. Se stálým klidným zpěvem, aniž hnula intonací či rytmem. „Inu řekla jsem si, má to být přece komedie, tak co už, hudba běží dál…“ přiznala po představení zpěvačka. V roli Zuzanky zářily jasným a nosným hlasem obě představitelky, poprvé Doubravka Novotná, snad o poznání nosnější, při druhé premiéře šibalská a tvárná Andrea Široká. Jevišti vévodil mrštný Figaro, ať již v podání Tadeáše Hozy s pohyblivým barytonem, ve druhé premiéře Jan Šťáva se sonorním basem, ale oba si roli jak náleží užívali. Hrabě Almaviva dostál svému ponížení se ctí, nejprve italský barytonista Luigi de Donato, který měl výhodu zpěvu ve své mateřštině, podruhé Svatopluk Sem, s pevnějším barytonem. Kouzelná byla postava Cherubína, pro onemocnění kontratenoristy Maayana Lichta odzpívala obě premiéry Václava Krejčí-Housková. Ač s poraněným kotníkem, byla neuvěřitelně mrštná a herecky tvárná. Její Cherubín byl k zulíbání a pěvecky zvládala part s lehkostí a s nosností měkkého barevného mezzosopránu. Marcellinou byla nejprve Daniela Straková-Šedrlová, s měkkým sopránem a noblesností, které přiliš lascivní scéna v prvním jednání neseděla. Jana Hrochová byla v roli o poznání razantnější a komičtější, hlasově rovněž bezproblémová. V roli doktora Bartola se představil nejprve Jan Šťáva se sonorním basem a na další premiéře ho zpíval neméně zvučně David Szendiuch. Dona Basilia, partnera Marcelliny, na první premiéře ztvárnil Ondřej Koplík s lehkým tenorem a překvapivě přesvědčivou komikou a s pohybovou lehkostí. Podruhé jím byl Petr Levíček, o poznání silovější jak v hlase, tak v hereckém výkonu. Kouzelnou Barbarinou, naivní roztomilou i protřelou, s jasným a čistým sopránem, byla Helena Hozová a to na obou premiérách. Neméně hlasově vyrovnaným a komickým výkonem byl Don Curzio Michaela Robotky, na druhé premiéře ho představoval Marek Žihla. Zahradníkem byl komickým i hlasově plným nejprve Josef Škarka, podruhé Aleš Janiga. Vystřídaly se i vesničanky, členky sboru, s milým výstupem, Jitka Klečanská, Hana Kopřivová a podruhé Adriana Sedláčková a Dorota Lišková. Sbor připravil Pavel Koňárek a i když mnoho pěveckých výstupů sbor nemá, na scéně byl velmi často a spolu s baletem se účastnil rozpustilé choreografie Marka Svobodníka.
Představení je puristicky čisté, komediálně rozpustilé a hudebně vycizelované, nejsou v něm žádné hluché plochy a běží rychlým spádem tak, že divák i tu téměř čtyřhodinovou podívanou dokáže zvládnout. Ale pozor, začátky jsou již v 18.00 hodin! Tak to nepropásněme, byla by to škoda. Snad nám tahle inscenace zůstane na repertoáru opery ještě hodně dlouho!
