Lazebník sevillský baví i po 250 letech
Brilantní komedie na Činoherní scéně Městského divadla Brno
Opět je tu veselohra. Pořádná, poctivá, přímo útočící na city a bránici. Na jeviště Činoherní scény Městského divadla Brno (MDB) vbíhá jen chvilku po začátku pestře oblečený Figaro, jenž je Lazebníkem sevillským. Zpívá a oslovuje vysokou postavu v dlouhém hnědém kabátu a s kloboukem se sklopenou střechou. Divák rychle ví, že je to hrabě Almaviva toužící po Rosině. A pak začne koncert jediné herečky a čtyř herců stěžejních rolí. Dalších šest herců tento rej příjemně doplňuje.
Děj známe z Rossiniho opery z roku 1816, původní hra Pierre-Augustina Carona de Beaumarchaise z roku 1773 je šťavňatější, plnější. V opeře dominuje nádherná hudba, tady všechno ostatní. Především herci. Michal Isteník přivádí na jeviště Figara, oblíbenou postavu chytrého i vychytralého člověka, typově známého třeba z Goldoniho Sluhy dvou pánů či z Molièrova Lakomce. Ostatně v Lakomci, rovněž na prknech MDB, hraje Isteník také právě Harpagonova kuchaře a kočího, typově podobného Mistra Jakuba. Figaro je výmluvný, pohotový, vtipný, nic pro něj není problém. V rozhovoru z programové brožury Isteník přirovnává Figara k francouzsko-španělskému Švejkovi.
Autorka kostýmů Andrea Kučerová zvolila pro tuto postavu sice výraznější, ale nikterak vyzývavou kombinaci hnědých barev. Není to šašek, je to obyčejný rozumný člověk nápadný svojí výřečností. Ocenění zaslouží kostymérka za všechny ostatní postavy.
Režisér Stanislav Moša měl šťastnou ruku při výběru představitelů i dalších rolí. Rosina v podání Svetlany Janotové prochází celým dějem ve slušivých blankytně modrých šatech. Perfektně se vžívá do mladé schovanky, chytře odvracející opakované ataky směšného starce Barthola. Musí také chvíli zpívat jako neškolená zpěvačka, což je pro skutečnou zpěvačku náročnější. Nejnápadnější postavou, také díky autorovi, je zmíněný poručník Bartholo, jehož na jeviště přivádí již ve třetí scéně rozený komik Milan Němec. Poklona opět kostýmu a také vlásenkářkám za paruku vypadající lépe než skutečné vlasy. Maskérům za úpravu obličeje. A samotnému protagonistovi za procítěné podání tohoto partu. Nádherně odporný dědek vyplazující jazyk v blízkosti schovanky, jeho skřehotavý hlas, stařecké pohyby, třes, komický text, jeho ponížení na konci; vše, co má být v dobré komedii dell´arte. Zmíněným hrabětem Almavivou je urostlý a také oblíbený Aleš Slanina. Postava mu sedne, užívá si scénu, kdy přijde přiopilý v jízdní uniformě. Alanu Novotnému se vydařila postava Dona Bazilia. Dobře zvládá předepsanou a samozřejmě komickou vadu řeči. Vrcholem je scéna, když Rosinu učí zpěvu. Lahůdka pro diváky, ovšem i radost pro samotné divadelníky, soudě podle toho, jak hovořili o zkouškách i podle rozhovorů v programové brožuře. Režisér i herci se netajili, že diváky budou obohacovat o improvizace. Na druhé premiéře, kterou jsem navštívil, se to dařilo. Divák se bavil, hra nijak nezestárla.
Skladatel Mirko Vuksanović nenásilně prokládá některé scény flamencem, jen občas uvede několik taktů orchestrální hudby. Výtvarník Jaroslav Milfajt volil tentokrát klasické pojetí. Domek s verandou je skutečný, zasazený v půvabném městě Sevilla, (dnes má téměř 687 500 obyvatel). Většina dialogů se odehrává v Bartolově domě s dobovými rekvizitami. Výrazným prvkem, který viděli nejlépe diváci z balkonu, je podlaha vytvořená z modrých, šedých a světle hnědých trojúhelníků vytvářejících šestiúhelníky. Hraje se v novém překladu Zuzany Čtveráčkové. Někteří diváci diskutující na sociálních sítích navrhují mírné zkrácení textu. Lze s nimi souhlasit, celkově však je inscenace vydařená, bude patřit k divácky nejúspěšnějším.
V programové brožuře je mj. velmi zajímavá stať – životopis Pierre-Augustina Caron de Beaumarchais.
