Nejen kachny umírají nadvakrát
Činohra Národního divadla Brno uvádí Ibsenovo drama
Uvést Ibsenovo tragické drama uprostřed zimy bylo prozřetelně přiléhavé. Slunce nikde, mlha, brzké šero, sem tam propadávající vločky, lezavý chlad. A k tomu se servíruje, byť s drobným předkrmem, syrové drama krvácející až na samu dřeň.
V Mahenově divadle uprostřed inscenace Divoká kachna (premiéra 30. ledna 2026) skutečně teče krev. (Naštěstí pouze králičí a v předtočené filmové sekvenci.) Dvojdomost scény, kombinující realitu strohého trámového jeviště a velkoformátového plátna se zadní projekcí, evokuje krajinu za zrcadlem. Inscenační tým v čele s režisérem Janem Fričem možná inspirovala představa Carrollova světa, kde Alenka obdivuje nevšední. Onou Alenkou vhozenou do neúprosně záludného světa dospělých je zde Hana Bartoňová, hostující herecká hvězda Divadla Aldente, představující Hedviku Ekdalovou. Navzdory svému handicapu, omezujícímu způsobu vyjadřování (neplynulost toku řeči se zámlkami) vrchovatě naplnila odvážný režijní záměr přidat dětské roli na věrohodné bezelstnosti.
Za výše zmíněný předkrm považujme předscénu, v níž Kateřina Liďáková coby Berta Sørbyová a Tomáš Šulaj alias Häken Werle jako svérázní komentátoři napoví, kam právě otvíraný děj spěje. Totiž k jejich manželství, navzdory bujarému večírku, jak příští dění na scéně označí Berta současně s povzdechem, že bude, želíc autorům, stát stranou.
Víceméně stranou zůstane i Häken. Zápletku vedoucí až k tragedii rodiny Ekdalových obstará ze severu navrátivší se Häkenův syn Gregers, šířící ideu všespasitelné pravdivosti. Takto Viktor Kuzník v kostýmu transvestity prozradí Hjalmaru Ekdalovi (role Ivana Dejmala) že jeho milovaná a zbožňovaná Hedvika není jeho. Že skutečným otcem je Häken Werle vynuceně přiznává Gina Ekdalová (Isabela Smečka) typická ibsenovská pasivní hrdinka, podřizující se za všech okolností panujícímu maskulinnímu světu okolo.
Když se soukromé stane veřejným, stmelující se mění ve štěpící, důvěrné v diskreditující. Na vlastní ženě parazitující a líný i na své vynálezecké sny, opouští Hjalmar rodinu. Gregers ve snaze dobro dále posunout, přesvědčí naivní Hedviku, aby se zbavila své nejmilejší živé hračky, čímž údajně získá zpět lásku svého otčíma. Divoká kachna, postřelená kdysi starým Werlem, je především symbolickým bůžkem, zaštiťujícím teplo rodinného krbu Ekdalových. Každý ze členů rodiny je svým způsobem poraněný a lze jej s osudem uvězněného ptáka identifikovat. Nejvíce bezmocnou Hedviku, která si sáhne na život poté, co smrt kachny nic nevyřeší.
Pro současnou společnost, chroupající večer co večer TV detektivky jako keksy k čaji, může do vyznění hry vstoupit ještě otázka dědictví. Werleovské podnikatelské impérium totiž Häken odkázal Hedvice. Za nitky tahal vyděděný Gregers, ale qui bono se týká i Berty Sørbyové… Nečekám, že někdo sáhne po rukavici a zplodí Divokou kachnu 2. Jakkoli by mohla ještě podpořit a posílit Ibsenův nadčasový apel: Pozor na každého, kdo přichází ve jménu jediné pravdy a všeobjímajícího dobra!
