Spolek přátel hudby v Brně zažil vrchol sezóny
Violoncellový recitál Václava Petra a Davida Marečka
Spolek přátel hudby v Brně v letošní 28. koncertní sezóně nabídl svým abonentům šestý koncert. V cyklu Hudba v proměnách času vystoupili v úterý 24. března s violoncellovým recitálem Václav Petr a klavírista David Mareček. Koncert se stal manifestací přátel komorní hudby a publikum přitáhl zejména klavírista. David Mareček je nejen stálicí české hudební elity, neboť působí od roku 2010 především jako ředitel České filharmonie a Českého filharmonického sboru, ale v Brně se stále ještě cítí být „doma” a zůstává v povědomí publika stále jako klavírista. I proto přišlo mnoho posluchačů mimo stálé abonmá, a to především ti, kteří patří k předním osobnostem brněnské hudební kultury.
Zvědavost i přátelství s klavíristou byly jistě zásadní motivací k účasti na koncertě. Nicméně lákal i citlivě a zajímavě postavený program. Koncertní sál Besedního domu je ideálním prostorem pro komorní koncerty, má nejen exkluzivní interiér, ale především je tu výborná akustika, která nahrávala dokonalé souhře obou protagonistů. Václav Petr je v současnosti špičkovým interpretem, působí jako koncertní mistr violoncell v České filharmonii, hraje v souboru The Trio spolu s houslistou Jiřím Vodičkou a klavíristou Martinem Kasíkem a je laureátem mnoha zahraničních soutěží. Má vycizelovanou techniku a hluboké hudební cítění, které mu umožňuje vyjádřit nejjemnější emoce a vytvářet plastické barevné plochy. A to i díky špičkovému nástroji z dílny mistra Jeana Babtiste Vuillaumeho z roku 1856. Spolupráce s klavíristou Davidem Marečkem překvapila dokonalou vyváženou souhrou a samozřejmostí, s jakou si předávali hudební linie. David Mareček se prezentoval jako citlivý spoluhráč, s jemným, zvonivým úhozem a se schopností dokreslit a doslovit hudební sdělení partnera. Duo působilo jako jednolitý subjekt, vedený jednou myšlenkou, vyjádřenou společným emočním výrazem.
Zahájení bylo poněkud netradiční, ale efektní. Italská suita pro violoncello a klavír od Igora Stravinského, kterou z materiálu pro jeho balet Pulcinella vytvořil violoncellista Grigorij Pjatigorskij, je melodická, malebná a přitom nabitá vtipnými nápady, které z ní tvoří perlu komorní hudby. Introdukci zahájili oba protagonisté radostně a s entusiasmem, a jasný zvuk violoncella podpořil pevný zvuk klavíru. 2. Serenatu zahájilo měkké mezzopiano, střední část měkce hladila v niterném pianu a klavír ji sám postupně rozvíjel do hutného melodického proudu spolu s violoncellem. 3.Aria zahájila violoncellem v pizziccatu a pokračovala do forte, kdy klavír podporoval rozzlobené violoncello. Střední část se odvíjela v tajuplném pianu a přešla do melodické sekvence. 4.Tarantella dala oběma nástrojům příležitost se předvést ve víru tance, v dialogu a soupeření v technické ekvilibristice. 5. Menuetto e Finale zahájila rozvážná předehra klavíru, po které violoncello z lehkého pizzicata pokračovalo v napětí do melodické části, která s akcentovanými synkopami přešla do pevného závěru.
Následovaly dvě krátké skladby Antonína Dvořáka, nejprve Klid, op.68/5 pro violoncello a klavír, kdy violoncello hladilo zpívající melodií, zjasněnými, kulatými výškami a hutnými spodními tóny. Pohodovou emoci udržovalo spolu s klavírem klenutou melodickou linkou v napětí a v postupném diminuendu, až do ztišeného závěru. Následovalo Rondo g moll op. 94 pro violoncello a klavír, nejprve se rozvíjela vylehčená melodie, kterou si předávaly violoncello s klavírem, další téma přišlo s vylehčenými a virtuózními běhy v taneční části a v poslední části se vrátila sladká melodie, která se vzepjala a poté vyústila do klidného závěru.
Po přestávce se oba nástroje vrátily, aby pokračovaly v recitálu. Chvíli očekávání prodloužila na balkoně paní klapající rezolutně svými podpadky, až to vypadalo, že to k produkci patří. V konečně nastalém tichu zahájily oba nástroje Pohádkou pro violoncello a klavír Leoše Janáčka. 1. Con moto – Andante spolu oba nástroje nejprve lehce flirtovaly, aby postupně stupňovaly vášnivost, 2. Con moto – Adagio nejprve hravé, postupně však zvuk zhutněl a vyprávěl v accellerandu 3. Allegro vedlo duo nejprve rozverný dialog, postupně se zvyšovalo napětí, zejména díky virtuóznímu klavíru, aby se postupně vše zklidnilo. Vyprávění ruské pohádky o caru Berendějovi o hledání lásky a rodinného štěstí se zklidnilo do závěrečného smíření se životem.
Romantické naladění pokračovalo Baladou a serenádou op.3 č.1 a 2 pro violoncello a klavír . Dvě romantické skladby mladého Josefa Suka mají svěží melodiku a výrazný citový náboj . 1. Balada. Adagio ma non troppo má výraznou melodiku a dynamickou plasticitu, oplývá něhou a akcelerace do fortissima se láme do měkkého závěru. 2. Serenáda. Moderato zahájila perlivým vylehčeným klavírem, na který navázala lehounká melodická linka violoncella, které se rozezpívalo, podpořené energií klavíru, směřující do závěru v pizzicatu a v staccatových akordech.
Vrcholem večera byla závěrečná skladba, Sonáta pro violoncello a klavír d moll francouzského skladatele Clauda Debussyho, kterou napsal v roce 1915. Mistr impresionismu i zde využil svých schopností kreslit barevné a emotivní obrazy ornamentálním motivem, který prochází třemi větami. 1. Proloque: Lent (sostenuto e molto risoluto) violoncello nesměle zpívá a klavír postupuje tajuplně z hloubky do energického forte, aby spolu zase přešli do tajemného piana. 2. Sérénade: Modérément animé zahájilo staccato v klavíru a pizzicato violoncella, postupně společně vytvářející až mystickou atmosféru. 3. Final: Animé, léger et nerveux přineslo táhlou melodii, accellerandem se rozvíjející do dramatické plochy s experesivními vstupy violoncella. Barevnost a plastičnost agogiky i dynamiky i dokonalou souhru obou nástrojů dokázalo publikum ocenit a odměnilo umělce nadšeným potleskem.
Jako přídavek zvolili interpreti překvapivě Árii o měsíčku z opery Rusalka od Antonína Dvořáka. Sopránový zpěvní part podložený klavírním doprovodem hrál violoncellista s citem pro melodičnost i dramatičnost a bylo to milé a úsměvné ukončení koncertu. Pokračování přátelského setkání ve foyeru Besedního domu bylo dokonalým vyvrcholením společenské události, kterou tento koncert bezpochyby byl. Spolek přátel hudby tak plnil nejen umělecké, ale i společenské poslání své činnosti.
