Píchat předchází pád!*
K inscenaci Fellnerův Helmer a Helmerův Fellner v NDB
Na rostoucí vlně nostalgie za mocnářstvím se veze nejnovější přírůstek činoherního souboru Národního divadla Brno Fellnerův Helmer a Helmerův Fellner. (Premiéra 27. března.) K žárovkovému Edisonovi na pomyslnou pamětní desku připsal svou veselohrou Milan Šotek zapomenutá jména architektů nejstaršího brněnského divadelního domu.
Na velkoryse pojaté scéně Pavola Andraška se sice projektuje, ale veškerou konstrukční práci za oba spolumajitele věhlasného ateliéru obstarává koncipista a kreslič Klenák (Pavel Čeněk Vaculík). Ferdinanda Felmera (Ivan Dejmal) a Hermanna Hellmera (Jakub Svojanovský) totiž cele zaměstnává detailně projektovaný itinerář milostných avantýr, v nichž se oba donchuani rafinovaně střídají pod heslem jednou a dost (s žádnou ženou dvakrát). Cílem je dosáhnout skóre 313, respektive 314 v případě přestupného roku. Neděle, kdy i stvořitel odpočíval, jsou vyhrazeny manželkám. Zatímco Hellmera charakterizuje mohutná bradka, k Felnerově tváři náleží rozšafný knír. Proměny a záměny ústí v řadu úsměvných situací, místy je násobí také slovní humor, ve kterém si autor libuje.
Žel, ne vždy špílce a repliky vyzní tak, jak by mohly a měly. Nikoli pro režijní pojetí. Michal Vajdička zvolil tempo odpovídající deklamovanému ději. Potíž současného jeviště však spočívá, a nebylo tomu jinak i zde, v hlasitosti, respektive slyšitelnosti. Tedy ve sféře, kterou prezentovaní architekti měli, alespoň dle textové předlohy páně Šotkova, úspěšně projekčně minimalizovat. Proč se tedy ve druhém pořadí komfortně cítí pouze divák znalý odezíráním ze rtů?
Že umí (i zařvat) bravurně prokázala Tereza Groszmannová coby Eleonora Wesselá v asi nejvypjatější erotické parodii, její dvě-tři věty v úloze herečky Hedy Graabnerové aspirují na absolutorium za vedlejší roli. Spokojená pekařka Fellnerová (Zuzana Černá) prozradí svou rafinovanost až po manželově smrti partnerstvím s Klenákem, odbývaná Helmerová (Petra Lorenc) se jí snaží víceméně marně otevřít oči. Michal Bumbálek coby sluha Vydra tvořivě násobí situační komično, Petr Kubes v úloze dvojnásob klamaného šlechtice vynalézavě drží svůj úděl „slepého lovce“. Notně zdramatizovat prostopášnou selanku se podaří toliko Michaelu Thonetu staršímu (Petr Bláha), za jehož dcery se vydávají v „lehčích“ úlohách a Anna Červeňová j. h. a Anna Glässnerová.
Podtitul hry „ Nepokoušej řekomyš“ předem poodhaluje jeden ze zlomových momentů. Slovo nutrie totiž vyvolává u Hellmera alergickou reakci, prezentovanou neovladatelným kýchnutím. Jak asi může dopadnout milostné sblížení na kožešině z „řekomyši“? I přesto má katarzní vrchol jiný důvod, totiž Helmerovo rozhodnutí vystoupit ze záletnického kolotoče. Rozmíška hrdinů paradoxně končí výbuchem a požárem, kterémužto konstrukční praxe firmy F a H na pozadí četných zahoření od svící a petrolejek řady divadelních domů měla bezpečně předcházet. Epilog pak představuje druhý život ateliéru F a H, vedeného oběma manželkami, jak jinak, v přestrojení.
Druhá půle nekrátkého představení (s přestávkou 2 hodiny a 45 min.) měla o poznání větší švih. Krátit ku prospěchu celku by se dalo ve scénách „fousatých proměn“, jejichž opakování ztrácelo razanci. Co se týká kostýmů (Katarína Hollá) mohly ještě jasněji odlišit Hellmera od Felnera (např. černý oblek, černá buřinka x hnědý oblek, hnědá buřinka).
Proč se nových komedií nerodí více? Důvod je vlastně odvěký. Těch antických, oproti tragédiím, také známe minimum. Humor je totiž nesnadná disciplína. A nevděčná. Do dramatu „krafe“ málokdo, zato do veselohry kde kdo a rád.
*Píchat předchází pád! – oblíbený bonmot hudebníka Martina Kratochvíla
