Její pastorkyňa nezestárla ani po sto letech
Realistické drama na Činoherní scéně Městského divadla Brno
Velký a dlouhý závěrečný potlesk stojícího obecenstva na premiéře v sobotu 11. dubna 2026 patřil všem divadelníkům, zvýšený potlesk se ozval při klanění dvou hereček v titulních rolích. Ano, jsou dvě. Pastorkyňa Jenůfa ztělesněná Kristýnou Daňhelovou, a Kostelnička, v titulku zastoupená jen přivlastňovacím zájmenem, kterou jedinečně představuje Alena Antalová.
Jste-li pozorným a vnímavým divákem, nevidíte Alenu Antalovou, nýbrž skutečnou stárnoucí udřenou ženskou, kostelničku starající se nezištně o místní kapli, o svoji nevlastní dceru a živící se krosnařením, dnes bychom řekli roznáškou. Proto také pletená krosna na zádech Kostelničky. Antalová jí vtěluje opravdový prožitek, její líčení vraždy ke konci hry zapůsobí: „A teprve, když bylo dokonáno, pocítila jsem, že jsem vražednice – od té chvíle nastala muka… Jenůfě jsem potom tvrdila, že dítě umřelo v jejím bezvědomí… Mne odveďte – mne suďte – mne kamenujte – bídnou!“
Pro inscenátory musí být šťastné zjištění, že diváci tuto hru Gabriely Preissové berou za svou. Úspěch slavila již při premiéře v pražském Národním divadle v roce 1890. Pro mnohé to byl tehdy šok – prezentovat na jevišti „nemravnost“, za což bylo považováno otěhotnění a opuštění svobodné dívky svobodným lehkovážným mládencem. Dnes nás tohle netrápí, zato pozorněji vnímáme syrovost děje, nelehký život na moravskoslovácké vesnici ve druhé půli devatenáctého století. Nádherné dialogy rozepsané ještě pro dalších jedenáct postav rozehrávají složité vztahy. Zatímco v Janáčkově Její pastorkyni vnímáme na prvním místě hudbu, zpěv, výpravu a děj až jako nositele toho všeho, tak v činohře se do „toho všeho“ noříte a v této inscenaci se necháte unášet. Ano, v této činohře je také hudba. Úplně jiná, se skladatelem opery nemá samozřejmě nic společného. Tony Marko a režisér i spoluautor úpravy Petr Gazdík napsali velmi jemnou, tichou a nenápadnou hudbu v pozadí, na klávesy improvizuje za scénou opět Tony Marko nebo Matěj Hampl, slyšíme také sólové housle i violu a celý Quartet. Hudba neruší, ani ve vypjatých momentech nepřechází ve filmový hřmot. Milé jsou zpěvy žen a dívek na lidové motivy, velmi příjemně celý kus oživují.
Režisér Petr Gazdík nepřekračuje hranice klasické hry, neaktualizuje, nenaráží v ničem na současnost. Ta je ostatně v celém ději. Pro postavu kladného Laca Klemeně vybral urostlého chlapíka Ondřeje Studénku. Usiluje od začátku o přízeň Jenůfy a když se dozvídá, že měla dítě s jeho sokem, nevlastním bratrem Števou Buryjou, nabízí utrápené dívce společný život. Právě tento i další momenty Studénka dobře vystihuje, neusiluje o sentiment. Možnosti autorka dává též zmíněnému Števovi, bohatě je využívá Marco Salvadori. Je nejprve kladným milovníkem, vzápětí furiantem a potom sebevědomým záporákem odmítajícím lásku dívky, i když se dozví, že měla jeho dítě. Také druhá hlavní postava, Jenůfa, má skvělé obsazení. Kristýna Daňhelová v této roli bohužel nezpívá, zato dokazuje svoje široké herecké schopnosti. Nejprve šťastné, později nešťastně poraněné a nakonec zdrcené matce bez dítěte dává přesvědčivý prožitek, podobně jako její macecha. Roli Jenůfy nastudovala také Markéta Bílková.
Do děje vstupuje klidná Stařenka Buryjovka v podání zkušené Evy Kubálkové, Rychtáře a Rychtářku s lehkostí a zjevně příjemným prožitkem hrají Tomáš Sagher a Pavla Vitázková. Ke slovu se dostane i méně nápadný Stárek Roberta Rozsochateckého. Milá byla na premiéře Petra Šimberová coby jejich dcera. Alternuje s již zmíněnou Markétou Bílkovou. Inscenaci si užívají a pěkně zpívají konzervatoristky Kristýna Mandousová a Michaela Novotná coby Dívky. Ve výčtu ještě chybí Selka Kolušina a Soused, kteréžto postavy civilně bez přehánění hrají Martina Severová a Ondřej Komínek.
Zatímco kostýmy osvědčeného dua Andrey a Adély Kučerových dobře odrážejí Moravské Slovácko, scéna Emila Konečného není realistická, ale to hře nijak neubírá. Protože děj nesou dialogy, ten nejhroznější čin se, podobně jako třeba u Shakespeara jen líčí slovy, a vůbec nevadí, že postavy chodí i běhají a někdy skáčí po velkých schodových konstrukcích. V divákovi schody evokují náves i nuzné obydlí Kostelničky, kde skrývá nevlastní dceru Jenůfu, kterou, ve své zvrácené představě, chtěla zachránit vraždou dítěte před hanbou… Schody jsou strmé, vyvolávají také představu lidské dřiny a všech těžkostí života. Pochvala též světelným efektům. K vnitřní mohutnosti Kostelničky přispívá její dlouhá černá sukně, černá halena upjatá ke krku a černý šátek uvázaný vzadu. Ostatní kostýmy venkovanů jsou v méně nápadných barvách, velmi slušivé.
Petr Gazdík a dramaturgyně Klára Latzková použili v úpravě standardní češtinu obohacovanou slezským nářečím: „Tys mi probodl nožem líco!“, … „do otčíma tak silně zalúbená.“, „Už pro ty tvoje jablůčkové líce…“, … „že ten chlapčok žije…“
Ohlasy diváků jsou kladné. Například jistý člověk podepisující se Fantom (nejen) opery napsal po premiéře v diskusi I-DIVADLO.CZ: „Všichni, kdo mají potřebu modernizovat a přetvářet díla našich klasiků, nechť zajdou do MdB na Její pastorkyňu. Zjistí, že to není potřeba, protože dílo funguje i tak. Takto se totiž má dělat klasika, s úctou k autorovi/autorce! A Thálii pro paní Antalovou, prosím!“ Věřím, že Alena Antalová bude na tuto prestižní cenu minimálně nominována.
