V Brně hraje, tančí a zpívá Netopýr
Vrátila se nám, alespoň na čas, milovaná opereta
Skoro by se chtělo napsat, že ke stému výročí uvedení operetní revue Z Brna do Brna v režii Oldřicha Nového (1899-1983), premiéra byla 12. září 1926 v divadle Na hradbách. Členem Národního divadla Brno se stal v srpnu 1919 a od sezóny 1925/26 byl jmenován šéfrežisérem zpěvohry.
Proč ta dnes nikde nezveřejněná vzpomínka? Protože v Brně se operetě dařilo a také nedařilo. Po slavné Nového éře (Pojďte k nám, aneb Špilberku zelený, Ide Maryna, Modré miliony, Na růžích ustláno, Apropó, co dělá Andula?, Další, prosím…!, Douglas a jeho ženy, Usmívej se!, Přijde jaro, přijde, Císař pán na třešních) opereta v Brně nezanikla, existovala i po roce 1948; svůj stánek měla v Redutě, nejstarším evropském divadle, i v Mahenově divadle. Jenže přišla zděšená 90. léta minulého století a v jejich polovině samostatný stálý operetní soubor v Brně skončil. Postupně, přesto rychle. Operetní soubor ND Brno byl převeden do svazku Městského divadla Brno, které se zavázalo, že v každé sezóně uvede jednu klasickou operetu. Po hrstce operetních inscenací a po výrazných úspěších muzikálů opereta zmizela. Ne zcela, poslední operetní inscenací na repertoáru Janáčkovy opery byla po řadu let od roku 2014 Nedbalova Polská krev. Následovaly jen milé a osamocené pokusy, jakkoli diváky ceněné. Vzpomeňme například Nové operetní studio (umělecký vedoucí Josef Šabaka), které na jevišti Reduty uvedlo v roce 2015 operetu Járy Beneše Na tý louce zelený v režii Ludmily Slancové, předtím operetní férii s líbivými melodiemi ze známých operet Amorem střelen. Za Syndikát novinářů jižní Moravy sluší připomenout neúnavnou organizátorku operetních představení, naši členku Evu Šlapanskou, která v roce 2025 oslavila 90. narozeniny. Samozřejmě náš operetní výčet Brna není vyčerpávající.
Nejnovější inscenace operety Netopýr Johanna Strausse juniora je ocenění hodným počinem souboru opery Národního divadla Brno. Úspěch první i druhé premiéry předznamenává, že Netopýr tak rychle neodletí. Mladý režisér Vojtěch Orenič, též autor úpravy textu, dirigenti Ondrej Olos, též autor hudebního nastudování, a Kento Satsuma využili to nejlepší, co NDB může nabídnout. Vysoce kvalitní pěvecký sbor, Sbor a orchestr Janáčkovy opery i balet. Kdo byl na první premiéře, ocenil výkony Aleše Brisceina v roli Gabriela von Eisenstein, Veroniky Rovné, která ztvárnila postavu jeho ženy Rosalindy, Doubravky Novotné coby komorné Adély. Doktora Falkeho podal Tadeáš Hoza, Alfréda Martin Šrejma, Vít Nosek Dr. Blinda. Ředitelem věznice Frankem byl v první premiéře Josef Škarka, Princem Orlofskym Alžběta Symerská. Diváci museli vnímat obrovské nasazení a radost sólistů i sboru, nemluvě o orchestru, tentokrát řízeného Ondrejem Olosem.
Tadeáš Hoza, jenž se v roli Dr. Falkeho střídá s bratrem Romanem, v neoficiálním rozhovoru po premiéře mezi přáteli a známými hovořil o nesmírné náročnosti přípravy, ale také o radosti z dobře odvedeného díla. Ke kvalitě představení přispívají mikroporty, které technika zapíná jen při mluveném slovu, takže diváci i v zadních řadách nestrádají, navíc nad jevištěm běhají i české titulky. Víme, že střídání zpěvu a slova je pro účinkující nejnáročnější. Všichni jmenovaní se svých partů zhostili na nejvyšší možný stupeň hodnocení, odborná kritika nešetří chválou. U Aleše Brisceina vyzdvihuje schopnost kreativního komika, hlasově byl velmi průrazný, s pevným leskem. Hlasový part skvěle zvládá i jeho alternant Richard Samek. Vysoké hodnocení zaslouží rovněž další alternující – Dana Straková (Rosalinda), Nela Karolína Sojková, studentka HAMU, překvapila svým vyspělým hlasem v roli komorné. Nelze opomenout i některá další jména alternujících pěvců. Ondřej Koplík (Alfréd), Petr Levíček (Dr. Blind), David Nykl (ředitel věznice), Jana Hrochová (Princ Orlofsky). Dodejme, že operní pěvci bravurně zvládají činoherní momenty, kterých je v této operetě dost.
Výraznou složkou představení je balet vedený choreografem Markem Svobodníkem. Tančí číšníci ve žlutých livrejích, tanečnice se promění v mobilní servírovací stolky s lampami, které vytvářely další tanečnice. Překvapení se na diváka hrne hned v průběhu předehry. Na oponě vidí komiksové obrázky reklam, postupně s motivem pošťáka v podobě malého netopýra letícího nad Brnem s pozvánkami. Mění se ve většího, už s cylindrem na hlavě a s rozevřeným pláštěm narazí do budovy Janáčkova divadla. Předehra končí, zvedne se opona, ale v prvním dějství jen zhruba do poloviny výšky jeviště. Působí to zajímavě, protože děj se odehrává v komorním prostředí a ve druhém dějství už kontrastuje scéna velké společnosti se zcela otevřeným jevištěm. Pastvou pro oči jsou kostýmy třinácti sólistů, také baletu a Sboru Janáčkovy opery z dílny Zuzany Přidalové.
Kus práce odvedl rovněž sbormistr Pavel Koňárek; o tom, Jak šampaňské šumí v rytmu valčíku, zasvěceně vypráví v programové brožuře dramaturgyně Patricie Částková. Ptejme se, jestli NDB nemá v úmyslu nějakou další oblíbenou operetu ve svém, třeba ještě nenapsaném dramaturgickém plánu.
