O pavouku uvízlém ve vlastní síti
K inscenaci Patriarcha na scéně Mahenova divadla (Národního divadla Brno)
Předivo tradičních rodinných vztahů a vazeb se podobá pavoučí síti. Příslušníci dominantního rodu živočišné třídy arachnida snovají své rafinované životní systémy s jedním středem. Rodina ovšem mívá centrální body dva. Byť přivykáme, že na dvojím pohlaví nemusí záležet.
Oceňovaný finský dramatik Juha Jokela se hrou Patriarkka z roku 2012 úspěšně pokusil zobrazit rozpad jedné současné rodinné pavučiny. Českou premiéru Patriarchy v překladu Vladimíra Piskoře přivedla vynalézavě na činoherní scénu Národního divadla Brno kmenová režisérka činohry Aminata Keita (16. 10. 2026 Mahenovo divadlo).
Zdánlivě prvním narušitelem křehkých vláken se stává partnerka syna ústřední manželské dvojice Petra (Kateřina Liďáková). Její filipika proti potentním samcům, kteří postavili na nohy (a do „haptáku“) poválečnou Evropu 50. – 70. let reprezentuje v inscenaci nejotevřenější obžalobu přežívajícího patriarchátu. Také retrospektivní střípky z manželských začátků Harjuových dokládají, že sama původní osnova nevznikala bez slabých míst. Mladého Hejmu plasticky přiblížil Viktor Kuzník, jehož „mačismu“ opakovaně nedokázala vzdorovat Kateřina Mizeráková v roli mladičké Virpi.
Zlomovou zápletkou se stává rozhodnutí sedmdesátníka Hejmy (bezchybný Jan Grygar) být ještě nějak prospěšný (rodině? vlasti?), tedy opustit relativně zasloužené seniorské nicnedělání ve Francii a přestěhovat se zpět do Finska. Submisivní manželka Virpi (křehká Helena Čermáková j.h.) souhlasí i přes ztrátu milované středomořské zahrady. Návrat korunuje Hejmovo ohromení ideou malých modulárních reaktorů, které velebí synův kamarád Marko (Jakub Svojanovský). Rovněž ve Finsku se výstavba klasické atomové elektrárny o řadu let protahuje a bobtná v investičních nákladech, což ústí ve vztahovou krizi obou vrstevníků a k další hodnotové rozmíšce mezi otcem a synem.
Nemocí „atomek“ je chlazení, viz: Pensylvánie, Černobýl, Fukušima, Paks. Zdá se, že i přehřátí vztahů v nabídnutém kontextu vede k neřízené reakci. Fyzika i chemie přestávají platit. Přitažlivost se mění v opak, z včera ještě pevného jádra je rej mlhavých vzpomínek. Navíc i rodinní přátelé se rozcházejí, Anja Vainio (Monika Eichmeier j.h.) opouští bonvivána Kaleho (Roman Nevěčný), který se ještě pokouší „zavadit“ o mírně hysterickou Jonnu Harju (Anna Čonková). Dceři Harjuových by mužská dominance nejspíše nevadila, nejednat se tedy o otcova vrstevníka.
Mrtvice upoutá Virpi Harju na lůžko. U ní se setkávají za absence zaneprázdněného otce obě děti, avšak nejužší valenční vazba (matka-syn) prostor nedostává. To jediné bych autorovi vytknul. Mohlo totiž jít o Virpino babičkovské východisko, pokud by přišla pobídka. Takto se soustředí pouze na svou znovuobjevenou vášeň k psaní. Kromě Hejmy Harju, zmítaného ve vlastních tenatech, však není nikdo, s kým by se mohla o své literární prozření podělit. Je nám už tolik, kolik nám je. Snad měla i zůstat u opojných teplomilných květů…
Při kvalitě inscenace až bolelo děravé hlediště, jen v přízemí chybělo 50 diváků. Chřipka?
