Třikrát Mucha, pokaždé jinak
Muchova bouda, malíř Alfons Mucha, zpěvačka Nikola Mucha. Prastarou hospodu a dvě jména spojil dramatik S.d.Ch. do scénické koláže, kterou od 23. října nabízí divadlo Reduta a o které zasvěceně píše na jiném místě našeho webu milý kolega Libor Kalina. Přibližuje, a mnozí to už viděli či uvidí, logické dramatikovo spojení Muchovy boudy s Mariánským údolím, také se Slovanskou epopejí, a mně nedá, abych nezavzpomínal.
Mariánské údolí spojující městskou část Brno-Líšeň s Moravským krasem jsem poznával jako kluk coby výletník s rodiči kráčející údolím říčky Říčky až někam k Ochozi, stejně jako všichni milovníci přírody. Později, jako redaktor již zaniklého deníku Práce jsem byl, tuším dvakrát, vyslán na tzv. líšeňskou slavnost v červnu, tedy na manifestaci šťastného života v socialistické společnosti. Měli jsme tenkrát v redakci žigulíka a k němu urostlého řidiče, bývalého námořníka. Když jsme přijíždívali na jednání s řediteli fabrik nebo vůbec s někým významným, řidič rád chodíval se mnou a navštívená osobnost jej obvykle zdravila prvního jako soudruha (někdy i pana) redaktora. On vždy v saku, já ve svetru. On vysoký, já sotva středně vysoký. Ovšem když jsme projížděli hustým davem v tehdy Gottwaldově údolí, měli jsme volný vjezd až k tribuně, nikdo nás nerozlišoval. Rozezlení chlapi bouchali do kapoty žigulíka s pražskou SPZ a ulevovali si nějak jako „zase nějaký pražský …“, ano padala vulgární slova a mně to nebylo milé. Námořník zůstával klidný a ještě se smál. Já potom zaznamenával projev hlavního účinkujícího soudruha, abych poreferoval. Námořník si mezitím nakoupil pomeranče a banány.
Na mohutné dřevěné tribuně se zázemím pro účinkující vždy po politickém projevu začala vystoupení lidových souborů, oblíbených zpěváků atd. Proto tam chodívalo tolik lidí; slavnosti právě proto, nikoli pro nic jiného měly svoji atmosféru. Ostatně tribuna byla i po sametu nějaký čas celoročně využívána k nejrůznějším vystoupením. Ještě v roce 1990 uspořádala Romská občanská iniciativa a umělecká agentura Rom-art v již opět Mariánském údolí festival RomFest, zúčastnilo se 45 tehdy ještě československých a několik zahraničních romských souborů z Francie, Jugoslávie, Polska, Maďarska, Rumunska, Bulharska, Norska, a tehdejšího Sovětského svazu, akci navštívil i prezident Václav Havel. A někdy v oněch devadesátkách někdo konkrétní dřevěnou tribunu pravděpodobně úmyslně zapálil. Ani umělá inteligence neví, kdy přesně to bylo, dnes je to už jedno. Myslím, že se ani příliš nepátralo po příčině vzniku požáru. Následně se v údolí pořádávalo mnoho akcí i atrakcí, dokonce jeden čas byla viděna zvířátka, dnes tam děti i rodičové mohou střílet, parkují tam auta, odkud je kousek do restaurace U Raka nebo do přírody. Autor hry Mucha, Mucha, Mucha decentně skloubil Muchovu boudu na konci údolí s Alfonsem Muchou, to musíte vidět a slyšet. Dobře se nám v Brně poslouchá, když připomíná, že by Mistrova Slovanská epopej měla zůstat v Moravském Krumlově a nebýt (jak se stále přetřásá) v Praze, která se k tomuto dílu nezachovala přívětivě.
Dostal jsem v oněch letech do redakce kontakt na starého pána, zavzpomíná prý na staré časy, tedy na první poválečné slavnosti i na ty ještě starší, bez ideologického koření. Bydlel ve staré Líšni v ulici Podhorní na straně lichých čísel. Pěkně vzpomínal, žádná ideologie, jen krásný vztah ke kusu země a k lidem okolo i k těm, kteří přiváželi zábavu a potěšení. Na chodbě měl olejomalbu formátu zhruba 2 x 1 metr a na ní celkový pohled, jakoby z dronu, na jednu z prvních, patrně poválečných slavností. Hafo lidí a děj na tribuně. Naprostý unikát, i když kýč, autora neznám, na jméno pána si nevzpomínám. Jestli někdy najdu odvahu, vypravím se do Podhorní a budu se na obraz vyptávat. Do bytu se asi nehodí, muzeum by ho jistě ocenilo.
Ocenit je třeba herce, učinil to již můj zmíněný kolega. Ano, hrají skvěle, jak se sluší na první brněnskou činohru. Nečekané zvraty, překvapivé zakončení pěveckým a kytarovým sólem Nikoly Muchy, humor, i trocha vulgárních slov. Velký potlesk… Ocenění zaslouží i dramatik skrývající se pod zkratkou S.d.Ch.; lehce objevíte, že je to pseudonym Sigismund de Chals českého spisovatele, publicisty, dramatika, výtvarníka, hudebníka i loutkáře Miloslava Vojtíška (1970). Soupis jeho děl a všech prací je dlouhý, četná jsou jeho ocenění, připomenu jen cenu Alfréda Radoka v roce 2013. Dramaturg a šéf činohry Milan Šotek dobře volil, platí to i pro volbu režiséra Šimona Dominika. Ale to už je tématem recenze.
Jen ještě k Muchově Slovanské epopeji. V uváděné hře se o ní zase tak moc nemluví a dokonce v roce 2023 byla její sláva alespoň na chvíli dotažena Všeslovanskou epopejí Ivana Mládka vystavenou tehdy v prvním poschodí moravskokrumlovského zámku. Snad nejobdivovanějším obrazem bylo Upálení Andreje Babiše v Bruselu. Je to samozřejmě legrace, stejně jako dobrá hra Mucha, Mucha, Mucha.
