Lázně jen pro bohaté?
Cyklus Jak žijí senioři
Když mi moje lékařka předepsala lázně, přepadly mne zvláštní pocity. Zřejmě jsem definitivně spadla do kategorie seniorů s berlemi, chodítky a různými typy holí, což jsem si dosud navzdory rodnému číslu v občanském průkazu nehodlala připustit. Navíc jsem vůbec netušila, co tam budu celé tři týdny dělat. Tak dlouho mimo domov jsem nikdy nebyla, dokonce ani v pionýrském táboře. Začala jsem to tedy brát jako opožděný pionýrský tábor pro seniory.
Když jsem se prokousala administrativou a dostala „povolávací dopis“, nastal klasický problém: co na sebe? Vždyť nic nemám! Tři týdny jsou doba, za kterou se může leccos změnit, tím spíš, že letošní počasí s námi hraje nějakou novou hru. Ještě že mi na dovolené ve Francii ukradli „čemodan“. Aspoň jsem si mohla koupit nový a větší. S novým kufrem nastaly nové problémy.
Jako osoba lázněmi dosud nepolíbená jsem vůbec netušila, co vzít s sebou. V hlavě se mi honily vzpomínky na filmy s Oldřichem Novým a jeho ukňouraným vemlouvavým hlasem a dokonale nagelovanými vlasy, záběry z filmu ze slavných Slunečních lázní a taky vidím jiný obraz. Dnes 80letý bratr momentálně na služební cestě v Bogotě se tahá před Lázeňským domem s jiným chlapečkem o tříkolku. Jistě už tušíte, kdo vyhrál a komu se později tyto zkušenosti hodily ve tvrdém byznysu Latinské Ameriky. Moje progresivní matka celou scénu pohotově natočila kamerou Admira na osmimilimetrový film. Těchto vzácných přístrojů a dokumentů jsme se bohužel zbavili. Jenže doba je jiná, rychlá. A vůbec není příjemnější.
Taky jsem se těšila na „lázeňského šviháka“. Asi jsem byla na špatné adrese. Ne že by nebyli, ale naprosto minimální zastoupení této skupiny mělo vždy svoji stále bdící ochranku.
Na lázně jsem se chtěla, jako každá jiná žena, důsledně připravit. Doma jsem „vystajlovala“ čtyři outfity i s dokonalými doplňky, jenže když máte 4-6x po proceduře natahovat punčocháče a náušnice strkat do vlhkých dírek ušních boltců, můžou vám být veškeré outfity ukradeny. Zapomněla jsem na outfity a začala konečně myslet jen na sebe a svoje „zhuntované“ tělo, což je hlavní smysl lázní. Patří sem vedle procedur, procházek a minerálních pramenů i jídlo.
To vidí každý jinak. Někteří stáli dlouho před zavřenou jídelnou, aby tam byli první. Poznávacím znamením těchto osob bylo obrovské břicho, které vždy důstojně vplulo do prostoru jídelny dlouho před nohama. Od přírody bylo konstruováno tak, aby bezpečně pojalo tolik potravy, kolik jeho majitel doslova unesl. A aby skutečně nepoznal nedostatku, hodilo se vždy jablíčko či banánek, co kdyby venku náhodou zaútočil zákeřný hlad? Další jídlo se servíruje až za 3 hodiny! Cedulky hrozící vysokou pokutou při dopadení zločince nikoho neodradily. Bylo to zbytečné. Na množství jídla se tady nehledělo. Jenže problém nastal v případě nemoci. Do jídelny jste mohli jen s rouškou, ven s jídlem už ne. A zkuste se najíst s rouškou na ústech. Cesta jídla ven do civilizace vedla jedině skrze žaludek.
Výběr jídla byl slušný a podle dostupných informací bylo zaručeně zdravé. V nabídce nechyběla zmrzlina a pánové mlsali, jak na školním výletě. Mohli si vybrat z několika variant masa a příloh včetně ryb a pomocí tzv. UHO (univerzální hnědá omáčka) vytvářet různé varianty. Kdyby talíře nebyly z kameniny, byly by se mnohým pod jídlem prohýbaly.
Slabou stránkou stravování byla káva. Pamětníci, kterých je stále méně, znají tuto levnou náhražku pod názvem Melta. Její základní vlastností je, že se nedá pít. To nahrává kavárníkům, kterými se Luhačovice jen hemží. Ale opět narážíme na problém. Bohatá nabídka těch nejrůznějších nápojů a pokrmů zapsaná kaligrafickým způsobem na černé tabuli před vstupem do objektu nikdy neobsahovala ceny. Co kdyby hosté utekli bez placení? Ale koupili byste zajíce v pytli?
Tento šikovný trik už jistě způsobil, že mnohým při placení poklesly koutky. Jestli chcete, počítejte se mnou: Za babičkou přijedou vnoučata. Ta je pozve do cukrárny. V pěti lidech stojí jen káva a zákusek cca 1000 kč. A kde jsou nabízené palačinky z černé tabule, co mají děti tak rády? Může to babička při svém důchodu zaplatit? „Nie je to také absurdné?“ Můj důchod je sice možná nepatrně vyšší, ale už z principu do takového podniku nevkročím, protože je založen na hře s lidskou dobrotou, nebo blbostí. 2000 Kč, které prý brzy všichni senioři mají dostat, stačí tedy na dvě skromné návštěvy v cukrárně. A co když děti zase přijedou? Půjdou si sednout do haly s Vincentkou a rozbalí si na kolonádě řízek? Příští důchod je až za měsíc. Je to nesmysl. Raději se postarejte o ty, kteří nemají, kde by důstojně dožili!
Světem hýbou peníze a nic není takové, jak se jeví v začátku. Na to mám svoji vzpomínku. Ve třetí třídě jsme byli na výletě na Luhačovické přehradě. Po cestě ke stánku s občerstvením jsem ztratila peněženku. Bylo v ní sedm korun. Moje kapesné na celý výlet. A teď mám akceptovat fakt, že smažený sýr nekoupím za méně než tři stovky? Mám říct hladu, aby zůstal doma?
Vrcholem všeho je výborný grog v ozdobném plechovém džbánu za pouhých 279 korun. Můj žaludek se už tetelí blahem!
Za dob pana Jurkoviče v tom měli jasno. Chtěli žít s bratry Slováky, vymanit se z vlivu monarchie. Jenže po stu letech je situace zamlžena a mnoho lidí se v ní vůbec nevyzná. Svět chce být klamán, říkala moje babička a dodala, že člověk má krátkou paměť. Měla pravdu. V ulicích našich měst slyšíme jazyky, které nesouvisí s češtinou, nakupujeme zbraně, stavíme kryty a naše lesy jsou plné neznámých sběratelů hub. Není to „Bizzar?“
Luhačovice miluji od svého narození. Pocházel odtud můj laskavý otec, proto se zde cítím moc dobře. Tento svět jako z barevných dětských kostek a domečků pro panenky nemůže totiž nikoho nechat chladným. Pan Jurkovič zde vytvořil stavby vždy něco krásnější, malebnější, barevnější a hlavně optimističtější. Jako kdyby se tu zastavil svět. Na sklonku bouřlivého podzimu jsme svědky úchvatné proměny přírody rytmizované časem a naše těla nám říkají : zastavte se, dokud je čas, zbavte se závislosti na penězích a hmotě a volně dýchejte a dýchejte a dýchejte…. dokud můžete.
