Setkání na vrátnici divadla: Malá novinářská vzpomínka na prezidenta a člověka Václava Havla
Právě vzpomínáme, že před deseti lety odešel Václav Havel. Mám s ním i osobní zážitek. Byl začátek roku 1990 a do redakce Mladé fronty, kde jsem tehdy pracoval (název MF Dnes vznikl až v létě tohoto roku), jsme dostali echo, že do Brna přijede novopečený prezident Václav Havel a bude mít v Mahenově divadle veřejné jednání s brněnským Občanským fórem o změnách ve společnosti. Trochu jsem se zdržel jinými pracovními povinnostmi, takže jsem k divadlu dorazil na poslední chvíli. Před divadlem na Malinovského náměstí jsem nikoho neviděl, tak jsem zvolil vstup služebním vchodem z Rooseveltovy ulice. K mému údivu na vrátnici nikdo nebyl a v chodbě za ní se objevila postava. Byl to Václav Havel. Sám, bez doprovodu, a poněkud rozpačitě se mě zeptal, jestli nevím, jak se dostane na jeviště divadla, že se ztratil ochrance a nějak zabloudil. Přiznám se, že mě uvedl do rozpaků, protože to byl v mém životě první prezident republiky, který mě oslovil a ještě žádal o pomoc. Řekl jsem mu po pravdě, že cestu na jeviště divadla neznám, ale zkoušel jsem s ním tu cestu hledat. Po chvíli se naštěstí objevil vrátný, který si předtím z vrátnice odskočil, a Václava Havla nasměroval na jeviště. Následující jednání Václava Havla s brněnským Občanským fórem bylo věcné a v duchu tehdejší doby.
Z relativně krátkého setkání na vrátnici divadla si ale dodnes pamatuji zásadní poznatek: Václav Havel jako dramatik, disident, politik a prezident byl osobnost, ale především byl člověkem jako my ostatní. A když jsem si pak po letech, stejně jako dnes, četl urážlivé, až nenávistné poznámky a komentáře na jeho adresu, tak bych těm štváčům doporučil, aby ve svém životě dokázali aspoň část toho, co Václav Havel – dramatik, disident, politik, prezident a hlavně člověk.
Jaroslav Haid
