Pustá země slaví sto let
16. říjen 1922 je jedním z nejpamátnějších dnů moderní světové poezie. V ten den vyšla v Anglii časopisecky básnická skladba Thomase Stearnse Eliota Pustá země; knižně poprvé vyšla o měsíc později v USA. Bylo to deset let poté, co ve Francii vyšlo Pásmo Guillauma Apollinaira, a devět měsíců po vydání románu Odysseus Jamese Joyce (ten ho dostal ke svým čtyřicátinám 2. února 1922). Tato tři díla vydláždila cestu moderní světové literatuře.
Když zůstaneme u obou básnických děl a podíváme se, jak ovlivnila naši poezii, pak je zřejmé, že jejich působení začalo s dosti velkým zpožděním.
Na počátku bylo Pásmo
Je velkou zásluhou Karla Čapka, že Apollinairovu báseň kongeniálně přeložil a roku 1919 vydal v knize Francouzská poezie nové doby. Pásmo pak zásadně zapůsobilo na přední české básníky a dalo vzniknout i novému, dodnes živému básnickému tvaru, který přejal Apollinairův název pásmo. Jde o polytematickou lyricko-epickou báseň, kterou tvoří sled představ, vzpomínek a volně na sebe navazujících úvah. Ve dvacátých letech taková pásma vydali například Jiří Wolker (Svatý kopeček, 1921), Vítězslav Nezval (Edison, 1928) a Konstantin Biebl (Nový Ikaros, 1929).
Mimochodem, možná že ten Apollinairův vliv nebude tak absolutní. Vždyť české děti už dávno dobře znají „pásmovou“ říkanku „Byl jeden kopeček, na kopečku domeček, v tom domečku stoleček, na stolečku mistička“ atd. k vodičce a rybičce, kterou kočka snědla, pak v lesy zaběhla, ty na prach shořely, který voli vypili, páni je za to snědli a jsou na hřbitově zakopáni. Volný sled představ je tu mimo jiné vzbuzován i rýmem, což ovšem v pásmu není závazné (viz Nový Ikaros).
Od Pustiny k Pusté zemi
Na rozdíl od Pásma musela Eliotova velebáseň na svůj úplný český překlad čekat až do roku 1947, tedy plných 25 let, i když dvě z pěti částí přeložil Arnošt Vaněček a vydal časopisecky už v letech 1930–1931 a závěrečná pátá část v překladu Jiřího Kotalíka a Jiřího Koláře vyšla časopisecky v dubnu 1947. Hned poté byl zveřejněn překlad celé Pusté země od Jiřiny Haukové a Jindřicha Chalupeckého. Až za dalších dvacet let, v roce 1967, vyšel pod názvem Pustina a jiné básně (v odeonské edici Světová četba) překlad Jiřího Valji (který o rok dříve vyšel – bez Eliotových poznámek – v časopise Plamen). Další český překlad – pod názvem Zpustlá země – vydal roku 2002 k 80. výročí prvního vydání Zdeněk Hron. A konečně letos ke stému výročí vyšla Pustá země v novém překladu Petra Onufera, který se snaží napravit nedostatky minulých překladů.
A k dispozici jsou i dva slovenské překlady: Jána Buzássyho a Zuzany Bothové z roku 1966 (pod názvem Pustatina vyšel také spolu se všemi českými překlady vydanými do té doby v knize Pustá země, 1996) a Lucie Eggenhofferové (v časopise Dotyky č. 1/2002).
Bezprostřední vliv Eliotovy básně lze nalézt v básni La Saletta Jana Zahradníčka hned v roce 1947 a také v Ortelech a milostech (1958) Oldřicha Mikuláška, zejména v básni Vyvolavač z „pesimistických“ Ortelů, tj. první části sbírky, k níž byl autor nucen dopsat „optimistické“ milosti. Nejvíce názvuků na Pustou zemi lze najít logicky v tvorbě Jiřího Koláře, jednoho z našich prvních překladatelů Eliota.
[V jubilejním roce 2022 vyšla také v překladu Jitky Hanušové skvělá sbírka finského básníka Paava Haavikka Zimní palác z roku 1959 (nakladatelství Dybbuk, ediční řada Opium poezie, svazek 6), ve které je Eliotův vliv zcela zřejmý.]
Stoletá Pustá země
Čím Eliotova báseň zapůsobila? Především novým způsobem, jakým ji autor vytvořil: jako koláž různých současných i historických témat, motivů i citátů z různých mytologií a literárních či filozofických děl od Bible, Homéra, Ovidia, Danta, svatého Augustina, Shakespeara a alžbětince až po Baudelaira, Shackeltonův polární cestopis Jih, mystiky, Buddhu a Upanišády. K tomu se přidaly i vlivy další, zejména poválečný světový vývoj, bezmocnost oproti smrti, Eliotovo manželství s přepjatou Vivienne – a také Stravinského Svěcení jara a hlavně Joyceův Odysseus, který pomohl Eliotovi upevnit tvar básně, i když na tom hodně zaúřadoval Eliotův starší přítel Ezra Pound („lepší řemeslník“, jak ho v dantovském duchu Eliot nazval v dedikaci své básně); ten Pustou zemi výrazně seškrtal – a Eliot jeho škrty bez výhrad přijal. A protože báseň ve svém rozpětí byla těžko pochopitelná a pro samostatné knižní vydání málo rozsáhlá, přidal k ní Eliot dosti obsáhlé poznámky, jež ovšem překladatelé někdy vynechávají (zvláště při publikování v časopisech), nebo naopak ještě rozhojňují, například o překlad četných jinojazyčných citátů; z českých překladatelů je jedině Onufer nechává v nezměněné autorově podobě.
Báseň má pět částí. První tři – Pohřbívání mrtvých, Partie šachu a Kázání o ohni – přináší hlavně obraz moderního velkoměsta („Neskutečné město, / pod hnědou mlhou zimního úsvitu“). Slavný začátek básně („Duben je nejkrutější měsíc, plodí / šeříky z mrtvé země, mísí / paměť a touhu, budí / jarním deštěm mdlé kořeny.“) patří k literárním pokladům a neméně slavný je i závěr druhé části: „UŽ JE ČAS PANSTVO ZAVÍRÁME / Brounoc, Bille. Brounoc, Lou. Brounoc, May. Brounoc. / Pá pá. Brounoc. Brounoc. / Dobrou noc, dámy, dobrou noc, milé dámy, / dobrou noc, dobrou noc.“ (překlad Petr Onufer)
[V této souvislosti nelze nepřipomenout o deset let starší působivý závěr Apollinairova Pásma v překladu Karla Čapka: „Sbohem sbohem jsi ospalý // Slunce uťatá hlava / Se kuku kutálí“.]
Čtvrtá, nejkratší část – Smrt utonutím – evokuje plavbu a smrt Féničana Fléba jako memento mori.
Závěr Co řekl hrom líčí duchovní pouť „po rozpraskané zemi / lemované jen plochým obzorem“ k Záhubné kapli, kde podle artušovských legend rytíř podstoupil poslední, nejtěžší zkoušku před dosažením Svatého grálu. Ale kaple je prázdná a rozpadlá. Nakonec promluví hrom a slibuje životodárný déšť, ale pláň zůstane suchá. Báseň končí: „Datta. Dajadhvam. Damjáta / Šánti šánti šánti“ (v sanskrtu Dávej, Souciť, Ovládej; opakované Šánti je zakončení Upanišád a znamená zhruba „pokoj, který přesahuje veškeré chápání“).
Eliot ve své básni bere literaturu jako organický celek, v němž minulost, přítomnost a budoucnost tvoří simultánní proud. Ale zároveň cítí, že pod povrchem roztříštěného světa je všechno jinak, že všude vládne přízrak marnosti a člověk nemůže vlastními silami dosáhnout vykoupení. Příkladem je mu thébský věštec Tiresias, vystupující v Kázání o ohni, který byl hříčkou v rukou bohů a podle jejich úradku změnil své pohlaví z muže v ženu a naopak a nakonec byl nadán věšteckou schopností. Vyslovení pocitů odcizení, beznaděje a samoty plně vyjadřuje pocity člověka nové doby. Závěr převzatý z Upanišád však přece jen poskytuje určitou naději…
MICHAL ŽÁK
