Téměř půl století hasičem v divadle
Je to již řádka let, kdy jsem se potkal s panem Antonínem Sedlákem. Přihodilo se na Fakultě sportovních studií MU. Měl tu pracovní úvazek, já zde působil dva roky jeden den v týdnu jako psycholog.
A. Sedlák je celoživotním zaměstnáním hasič – povolání, požívající obecnou úctu. Bavili jsme se hodně o sportu, ještě víc o divadle. Od klukovských let měl blízko ke sportu, řadu let se aktivně věnoval cykloturistice a malému triatlonu, fotbal hrál rekreačně, dodnes je velkým fandou. Současně obdivovatelem a fanouškem divadla, zejména svého – Národního divadla Brno. Také znalým, orientovaným divákem. Opřít se může o množství zhlédnutých představení, včetně „věčně zelených“ inscenovaných v různosti režijních pojetí a hereckých ztvárnění. Vezmu-li v úvahu počet služeb za téměř padesát let, každý týden při čtyřech, pěti představeních, k tomu zkoušky a několikeré zhlédnutí každé nové inscenace, máme tolik statistických dat, že k přesnému zpracování bylo by třeba zdatného matematika se zkušenostmi se zvlášť velkými čísly, a to já nejsem.
Už tehdy mi napadlo, že by mohlo být zajímavé, připravit povídání s hasičem, který drží službu v divadle, s prostředím se sžil, přijal za vlastní a zdejší dění pečlivě sleduje. Současně náleží k nemalé, rozmanité množině profesí, zajišťujících zdárný provoz stánku Thálie. Ta pestrá paleta, pro návštěvníka divadla vesměs neviditelná, je současně nepostradatelná. A tak jsme se po letech sešli k rozhovoru s dlouholetým profesionálním hasičem ve službách Národního divadla Brno, několik let zajišťujícího služby i v druhé, z největších brněnských scén – v Městském divadle Brno.
Jak se člověk stane hasičem – a jak k téže roli v divadle?
Na některých středních školách se nabízí obor s maturitou, určený budoucím profesionálním hasičům. Zájemci mohou být i z jiných středoškolských oborů s maturitou, všichni musí počítat s dalším odborným vzděláním s výcvikem, s praxí. Za mě speciální učební obor neexistoval, nároky však byly obdobné. Po vyučení automechanikem (1970) a maturitě na strojní průmyslovce při zaměstnání (1975) jsem po vojně v roce 1978 nastoupil v Centrální hasičské stanici v Brně, na Lidické. Žádala se fyzická kondice, dobrý zdravotní stav a psychologický posudek, projít jsem samozřejmě musel dalším školením a přípravou. To vše se žádá i dnes. Jde o náročné a odpovědné povolání, ze své podstaty i nebezpečné. Já měl řidičák, tak jsem se uplatnil jako šofér zásahového vozidla. V té době existovala dohoda o spolupráci stanice s tehdejším Státním divadlem Brno. Sloužilo se v přesčasových hodinách. Většina kolegů zájem neměla, a nelze se divit. Jít ráno po čtyřiadvacetihodinové šichtě do divadla na zkoušku, nebo ve volný den večer na představení, když máte rodinu, děti, není pro každého. Mě neznámé prostředí lákalo, tak jsem v tehdejším Státním divadle začal a od roku 1990 sloužím také v Městském divadle Brno.
Doby, kdy divadelní budovy bývaly často ohroženy požárem a nejedna ohni podlehla, jsou za námi. Nebezpečí však vyloučit nelze. Jaké úkoly plní hasiči v dnešních divadlech?
Hlavním je předejít či zabránit požáru, případně vzniklou situaci okamžitě řešit. Služby se konají při představení i zkouškách. Začíná se hodinu před začátkem. Povinností je zkontrolovat celý areál, zejména jevištní prostory, zda je vše v pořádku, svítí nouzová osvětlení, nouzové východy jsou nezamčené a průchozí, vadit nesmí žádné překážky, přístupné musí být hydranty. Všechny prostory je třeba pečlivě projít. Hasič v průběhu hry sleduje bezprostředně dění na jevišti. Pozornost věnuje zejména nebezpečným efektům v inscenaci užitých: svíčky, louče, pochodně, různé pyrotechnické efekty. Při některých představeních s užitím otevřeného ohně je součástí služby přímý zásah. Tak např. herec opouští jeviště s hořící loučí, divák již nevidí, jak ji převezme hasič, který oheň bezpečně uhasí. Přirozeně, že vše potřebné je připraveno předem na místě. Na zvýšené nebezpečí při využití ohně je třeba být zvlášť připraven. Hasič příliš takových efektů zrovna v oblibě nemá, zvyšují však emoční dopad na diváka. Vždy záleží na zajištění maximální bezpečnosti, na dobré spolupráci inscenátorů s hasiči. Já nemám rád ani kouření na jevišti. Chápu, pokud sehrává v představení podstatnou roli, pak je na místě. Jako nekuřák si ale myslím, že pokud nezbytné není, může být příkladem zlozvyku mladým divákům v době, kdy se ví o důsledcích kouření. Režie dnes hojně volí kouřové efekty. Pro diváky v předních řadách mohou být nepříjemné.
Kouřová čidla jsou rozmístěna po celé budově. Zde je nutná zvlášť velká opatrnost. Mohlo by se stát, že čidlo zareaguje, předá informaci EPS (elektrické požární signalizaci), a dojít by mohlo ke spuštění protipožární opony, to by byl velký problém. Třeba dodat, že po skončení představení a za nepřítomnosti hasičů je EPS trvale zapnuta.
Přes veškerou opatrnost může výjimečně nastat situace, kdy hasič musí proti ohni přímo na jevišti zasáhnout. Vzpomněl bych událost, kdy hasič při zkoušce na představení likvidoval začínající požár. Použil práškový přístroj, ten však po užití nechá výrazné stopy, nepořádek. Zkouška musela být přerušena, hostující umělci byli nuceni čekat na úklid části scény Mahenovy činohry. Nadšeni nebyli. Jenže: co bylo v dané situaci nejdůležitější? Když se třeba dlouho nic nestane, člověk si zvykne, a pak: z ničeho nic malér… Já jsem možná v něčem až trochu nepříjemný puntičkář, jenže, ono to vychází i z požadavků profese.
Všiml jsem si vícekrát, že se na vás obrací příchozí do divadla s dotazem či žádostí o pomoc. S čím? A proč na vás?
Většinou jde o starší lidi, často ty, kteří mají potíže s pohyblivostí. Někdy je oslovím i sám, když vidím, jak se rozhlížejí kolem, neví, kterým směrem se vydat. Sami mě osloví, asi pro uniformu, která informuje, že jsem tu domácí. Zpravidla se jedná ne o zdejší, ale o ty, v našem divadle ponejprv. Nejčastěji hledají WC, jindy výtah, někdy je třeba pomoci vozíčkáři, který se ve velkém, neznámém prostoru obtížně orientuje. Možná by prospělo, kdyby před představením, v blízkosti vstupu nabízela takovou pomoc příjemná informátorka připravená poradit, pomoci v nesnázích…
Jak se z hasiče a sportovce stane obdivovatel Thalie? Vím, jak sledujete, co kdo napíše k premiéře, sbíráte recenze, zaplnil jste několik sešitů vlastními postřehy… Je takových jako vy mezi provozními zaměstnanci víc?
S divadlem jsem se potkal životní náhodou, až v dospělosti. Prostě mě chytlo, oslovilo. Jediné snad trochu pojítko z dětství, že jako kluk jsem měl rád hudbu. Několik roků jsem chodil do klavíru a zpívat do Lýskova sboru, asi proto mám nejblíž k opeře. Rád jsem měl i operetu, tam je spousta krásných melodií, škoda, že není, jak bývala v Redutě… Několik let jsem zapisoval vlastní dojmy a postřehy z představení a doplňoval články a recenzemi z novin a časopisů. Již v tom nepokračuji, ale stále čtu a ukládám vše, co se ke dvěma brněnským scénám píše a komentuje. Nevím, zda je takových mezi provozními zaměstnanci víc, spíš ne. Pro mě je to koníček. Ale samozřejmě, že mezi běžnými zaměstnanci se o představeních mluví. Z různých zdejších povolání znám i ty, kteří chodí také do jiných divadel, nebo na koncerty, ti mají větší přehled a úsudek. Nedávno se ve službě v Městském divadle objevila mladší kolegyně, která vystudovala divadelní vědu. Má znalosti, přehled, dá se od ní ledacos dozvědět. V takových oborech se ale těžko uplatňuje. Možná získá zkušenosti, které jí časem pomůžou k uplatnění v oboru. Já sám některá představení rád zhlédnu vícekrát, i když to nejde při plném soustředění. Za jedno vidění ledacos unikne. V našem fochu jsou lidé, se kterými se dá bavit o tom, co se dává. Není přece možné, aby člověk ani trochu nevnímal děj na jevišti.
Počítám-li dobře, za dva roky budete mít kulaté výročí – padesátiny s divadlem. Za ta léta jste musel vidět v akci a poznat velké herce, herečky, režiséry, další umělce, šéfy souborů, ředitele, mnohé inscenace, které zvlášť oslovily…
To by bylo na dlouhé vzpomínání. Jsem spíš konzervativní. Měl jsem rád operní režie pana Věžníka, krásných provedení měl moc, stačí říct Verdi a Nabucco z roku 1985, na to žádný pamětník nezapomene. Rád vzpomínám na proslovy ředitele Weimanna. Mluvil spatra, zasvěceně, všem srozumitelně a slyšitelně, měl hlas, že mikrofon nepotřeboval, smysl pro humor, dobře se poslouchal. Národní divadlo má ve své historii celou řadu velkých tvůrčích a hereckých osobností, ve všech souborech a za všech dob. Výborných herců jsme měli a máme dost. Páni herci jako Jaroslav Dufek a Ladislav Lakomý, úžasná paní Vlasta Fialová – mám ji v paměti z poslední její divadelní role – Stromy umírají v stoje. Obdobně Igora Bareše v roli Becketa. K mým, zvlášť oblíbeným pěvcům patří Richard Novák, Pavel Kamas, Richard Haan. Raději s výčtem jmen skončím. Bylo by jich mnohem víc, hodně dlouhá řada, až k těm dnešním…
Pro brněnské Národní divadlo odvedlo velký kus práce současné vedení. NdB je ve světě známé, je dnes významnou evropskou scénou. Janáčkův festival v jeho městě se stal velkou mezinárodní kulturní událostí, svátkem opery. Mohl bych jmenovat řadu úžasných operních inscenací. I když, přiznám, někdy jsem trochu v rozpacích nad současným zpracováním třeba i režisérem světového jména. To ale berte jako dojem diváka, který je zvyklý na klasiku. Obdobně se zvedl balet, výborných inscenací je opravdu hodně. Ale je pravda, že jak balet, tak opera držely dlouhodobě výbornou úroveň, na které bylo možno stavět a jít dál. Složitější bylo snad s činohrou, která bojovala o diváky, v posledních letech se prosadila zajímavými, současně navštěvovanými tituly. Například Vlastenci zaujali snad každého. Inscenace byla přitom soudobá, moderně pojatá. Dost se o ní debatovalo i mezi hasiči a dalšími z provozu. Když je téma zajímavé a v jádru srozumitelné, osloví, má úspěch. Přemýšlí se nad tím či oním, co se přesně nepochopilo, nad různými detaily – a vzniká názor. Výkony všech herců byly úžasné a náročná postava oligarchy Berezovského, to byla veliká role Tomáše Šulaje.
Antonín Sedlák by měl o čem dál vyprávět. Pokud jde o sport, dlouho aktivně provozoval triatlon, to je disciplína velmi náročná. Vlastně slučuje hned tři: plavání cyklistiku a běh. V daném pořadí a v těsném sledu. Poděkoval jsem za rozhovor, s tím, že třeba zas někdy příště, nebo, má-li zajímavý tip, s někým dalším z oné málo viditelné, odvrácené strany divadla. Myslím, že pro každé divadlo je moc dobře, má-li pod společnou střechou, v těch veřejnosti neznámých, spolehlivé zázemí, výborné spolupracovníky pro dobrý chod stánku Thalie nezbytných. A současně i fanoušků, kteří svým divadlem žijí.
