Zvláštní znamení touha
Za novinářem a trampem Fedorem Skotalem…
Je tomu tak asi tři měsíce, co jsem psal Fedoru Skotalovi… překvapilo mne, že poslední číslo internetového magazínu Music Open, který vydával a připravovali se svou ženou Janou, vyšlo v prosinci loňského roku. Jak to…? ptám se…. „Už se mi nechce, Láďo,“ napsal…
Bylo to znamení. Znamení, že něco není v pořádku…
Fedor Skotal zemřel 25. září v brněnské nemocnici Milosrdných bratří. V nedožitých třiaosmdesáti. Dost na to, aby ho mladí neznali… A taky Google a Umělá inteligence nemají zatím souhrnnou a soubornou informaci o jeho žití. Podle těchto moderních pojítek začíná Fedor Skotal žít až někdy roku 1990. To se stal podnikatelem… osobou výdělečně činnou, scénáristou na volné noze… A tvůrcem dokumentů i seriálů co vybočovaly z hlavního proudu televizní zábavy. Možná i proto nemá Fedor zatím svou stránku ve Wikipedii a v televizních zprávách nevzlétne holubička…
Stručný výčet jeho činností je obdivuhodný. A začíná dávno před rokem 1990… To se Fedor na sklonku padesátých let stal trampem… a v roce 1960 šerifem brněnských trampských osad… A potom, koncem šedesátých let, redaktorem Brněnského Večerníku. Psal o přírodě a kultuře. „Byl to hezký mládenec s ostře řezanou tváří a kytarou, na níž hrával na celoredakčních výpravách na podnikovou chatu… byly to pěkné časy, ne proto, že jsme byli mladí, ale proto, že mezi námi nebyli žádní šplhouni, nebo snad donašeči…“ říkají jeho tehdejší spolupracovnice Věra Rasochová a Hanka Blatná – Švédová… a já přidávám: „… naším úkolem jako redaktorů bylo též navštěvovat tiskové besedy a akce, kulturní, podnikové nebo i stranické. Fedor Skotal přicházel vždy pečlivě upraven a hned po ukončení odcházel, aniž by setrval v družném rozhovoru s představiteli, aniž by zůstával s dopitou sklenkou a obloženým chlebíčkem v ruce a nacpanou igelitkou, jakž bylo tehdy více než normou. Fedor Skotal byl neúplatný. Svobodomyslný… byl zkrátka trampem.“
Proto taky, jakmile to bylo možné, odešel ze služebního poměru v médiích, byť byl sebelákavější… A v roce 1990 se stal podnikatelem. Scénáristou, vydavatelem, literátem… Pro brněnské studio ČT připravoval společenské pořady Zpívá celá rodina, Manželský pětiboj, i jednotlivé dokumenty. A začíná vydávat kulturní a společenské revue, snad nejzajímavější a noblesní byla revue And You s anglickou mutací, zdarma nabízená v letadlech Čs. aerolinií… (1993 – 1998). Ale pak už začíná vítězit tramping… a jeho zanikající sláva… Proč?
„Někdy přemýšlím, co by se stalo, kdybych tehdy, v osmašedesátém poslechl to trampské volání dálek“ říkal mi jednou Fedor… „Koncem srpna roku 1968 za mnou v letité Pragovce RN přijeli kamarádi, staří trampové Ksicht a Sentva. Měli na sobě bělostné dederonky a z okna vystrčenou vlajku. Nasedej, řekl Ksicht, jedeme do světa. Neblázněte, řekl jsem, musím se aspoň sbalit a rozloučit! Ksicht mi podal adresu: Jedeme do Vídně, chvíli budeme bydlet u tety. No a pak se uvidí. Hoď sebou! Když přijeli k hraničnímu přechodu v Mikulově, Sentva vystrčil ten prápor, vojáci zvedli závoru a zasalutovali. Dlouho jsem se k té události vracel, říká Fedor: Co by se stalo, kdybych odjel? Jaký by byl můj další život? Nebyla chyba, že jsem zůstal? Sentva před časem zemřel v Brně, kam se vrátil z emigrace. A Ksichta jsem už nikdy neviděl. Žije snad někde v Kanadě, viděl jsem ho na pár fotografiích z akcí krajanů.“
To bylo někdy v roce 2016. A v roce 2017 odjíždí Fedor s malým štábem České televize do severní Ameriky. Půjdou po stopách trampů, snad posledních žijících v té obrovské zemi. A o rok později, co už se ten film vysílal, se Ňufa – jak Fedora trampové nazývají – ptám: Fedore, setkal ses s Ksichtem…?
„Setkal. Ale měl jsem obavy. Nevěděl jsem, jak mně přijme. Jedna dobrá duše z Denveru, předtím ovšem z Brna, o mně v Kanadě šířila, že jsem byl velký komouš a korytář… pravda je, že v Brněnském večerníku, kde jsme tehdy byli oba, mne strana poctila důvěrou a poslala mne do VUMLu (Večerní univerzita marxismu a leninismu). To byl obvyklý předstupeň vstupu do strany… Ty i já jsme tehdy raději odešli… A setkání s Ksichtem? Raději mu už teď říkám jménem: Ruda Šudřich… Na letišti ve Whitehorse, což je hlavní město Yukon Territory, na malém letišti, které se na noc nezamyká a spávají v něm v teple tuláci a nikdo je nehlídá ani nevyhání, ten Ruda stál. Poznali jsme se a objali. Po padesáti letech…“
„Možná už se na to zapomíná,“ říkal pak Fedor, „ale po srpnu ´68 odešlo z Československa na půl milionu lidí. Mezi nimi nespočet trampů. Ani se nediv… Zažili hon na trampy a esenbácké pendrekiády padesátých a šedesátých let. Byli pro režim nebezpeční, někdy ani nevěděli jak a proč, ale asi to věděla Stb, protože v padesátých i šedesátých letech bylo trampské hnutí prolezlé fízly, ministerstvo vnitra na to vypracovalo speciální program, estébáci dokonce byli po srpnu ´68 vysíláni do zahraničí hledali trampy s nimiž se znali, a mísili se mezi ně. Před časem jsem o této znepokojivé skutečnosti hovořil a publikoval jsem ji a očekával jsem bouři nevole především od krajanů. Nestalo se nic. Pochopil jsem, že oni to už léta vědí. Jenom nevědí, kdo z té party, ve které žijí desítky let, to je. Franta odnaproti? Nebo Jerry, co mu loni zemřela manželka? Nebo oba?“
Dokument o severoamerických trampech byl příznivě přijat nejen kritiky, ale i televizním vedením a tak se ČT rozhodla natočit pokračování. Fedor se s kamarádem režisérem Křístkem a dalšími vydali do Austrálie, bylo to krátce před covidem a krátce po obrovských požárech, které Austrálii zasáhly… i tento film je k dohledání v archivu ČT, stejně jako dvanáctidílný seriál o trampském hnutí v českých zemích a na Slovensku Zvláštní znamení touha z roku 2015, navržený na Českého lva… nebo Krvavý potlach na severu (2010), na kterých se jako kameraman podílel i známý, dnes brněnský kameraman, Karel Slach.
Ne, nezapomněl jsem na Fedorovy kamarády a koryfeje trampského hnutí, trampských potlachů a Port – trampských hudebních soutěží, Kapitána Kida, Wabiho Daňka, bratří Ryvolů, Honzu Vyčítala a mnoha dalších, o nichž celý život psal, s nimiž žil, a kteří postupně odcházejí do trampského nebe. I za ně hovoří Hanka Hosnedlová, jedna ze spolupracovnic internetového časopisu Music Open:
„Já jsem se s Ňufem seznámila v roce 1970. Vím, že se zapojoval do tehdejšího ilegálního trampského tisku, později založil internetový časopis Music Open, s nímž spolupracovali kolegové, známí z novinářského světa, Míra Navara, Honza Dobiáš, Mirek Černý, Michal Jupp Konečný, historik Jarda Čvančara, fotograf František Heřman, karikaturista Honza Krůta a mnozí další – i já měla tu čest být členem této pracovní redakce. Velkou oporou a pomocnicí mu byla jeho obětavá žena Jana. Naplněním Ňufových snah byla pak filmová tvorba s trampskými tématy, o nichž už tu byla řeč… Všechny tyto tituly vzbudily v trampském společenství, ale i v širší veřejnosti velký zájem, bohužel mu nebyl dopřán čas na realizaci jeho dalších velkých snů…“
