Čekání na barbary
V roce 1967 vyšla v Klubu přátel poezie antologie Sto moderních básníků, kterou uspořádal, z podstatné části přeložil a doslovem opatřil Adolf Kroupa, guru brněnské kultury, kterou zásadně formoval v letech 1954–1970 coby ředitel Domu umění. V té knize mě hluboce zasáhla báseň Konstantinose Kavafise (1863–1933) V očekávání barbarů (v překladu Adolfa Kroupy a jeho ženy Heleny):
„Na co čekáme shromážděni na náměstí? // Barbaři mají dnes přijít. // Proč taková nečinnost v senátě? / Jak to, že senátoři zasedají a nevydávají zákony? // Protože dneska barbaři přijdou. / Tak jaké zákony by senátoři chystali. / Jakmile barbaři přijdou, sami budou zákony dávat.“
Báseň dál pokračuje v tomto duchu otázkami: proč vstal náš císař tak časně ráno, proč přišli konzulové a prétoři v rudých tógách, proč nepřicházejí rétoři jako obvykle deklamovati řeči, a na každou z nich přichází stereotypní odpověď: protože dneska barbaři přijdou. A báseň končí:
„Proč zavládal tak náhle ten neklid / a zmatek? (Jak zvážněly tváře.) / Proč se prázdní tak rychle ulice a náměstí / a všichni se zadumaně vracejí domů? // Protože nadešla noc a barbaři nepřišli. / A někteří lidé přišli od hranic / a řekli, že nejsou už barbaři. // A teď, co bude z nás, bez barbarů? / Ti lidé, to bylo jakési řešení.“
O třicet let později vyšel v Mladé frontě (v edici Květy poezie) stručný výbor z Kavafisovy tvorby pod názvem Nebezpečné touhy (v překladu Růženy Dostálové a Jiřího Pelána), kde je – pod stejným názvem – i nový překlad této Kavafisovy básně z roku 1904. Ten je pak zopakován i v obsáhlém souboru Kavafisových Básní (nakladatelství Pavel Mervart, 2013) a Růžena Dostálová a Vojtěch Hladký v něm jednotlivé básně komentují; u „naší“ básně je připsáno: „Fiktivní událost zasazená do doby úpadku římského impéria.“ Chyba lávky: opravdu jde jen o dobu pádu starého Říma?
Evidentně si to (mimo jiné) nemyslel nejznámější jihoafrický spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu (2003) John Maxwell Coetzee (*1940), jehož Kavafisova báseň inspirovala k alegorickému románu Čekání na barbary (1980, česky 2001 v překladu Alexandry Büchler), kde vztah mezi utlačovateli a utlačovanými je demonstrován na příběhu úředníka z malé pohraniční pevnosti, která žije v symbióze s původními obyvateli (blíže neidentifikované) země; jenže tento vztah rozvrátí příjezd nekompromisního plukovníka, povzneseného nad „barbary“ a přinášejícího násilí a zlo.
Coetzeeho kniha inspirovala amerického skladatele Philipa Glasse (*1937), který vytvořil její operní adaptaci (2009), a kolumbijského režiséra Cira Guerru (*1981) ke stejnojmennému italsko-americkému filmu (2019) s Johnnym Deepem v roli plukovníka.
A kdo vlastně jsou ti barbaři?
Pojem je znám z Dějin „otce dějepisu“ Hérodota (5. stol. př. n. l.). Například takto je líčen závěr slavné bitvy z roku 490 př. n. l.: „Bitva u Marathóna trvala dlouho. Ve středu bitevního šiku zvítězili barbaři. V tom místě byli Peršané a Sakové. Zvítězivše prorazili šik a pronásledovali poražené směrem do vnitrozemí. Na obou křídlech však zvítězili Athéňané a Platajští. Po vítězství nechali Athéňané barbary obrácené na útěk běžet a spojivše obě křídla dali se do boje s těmi, kteří prorazili střed jejich šiku, a zvítězili nad nimi.“ (přel. Jaroslav Šonka)
Slovo barbar (řecky bárbaros) bylo onomatopoického původu, označovalo člověka mluvícího nesrozumitelně, blábolícího (podobně jako naši předkové označovali sousední kmeny za „němce“ – byli „němí“, protože mluvili nesrozumitelně). Od vpádu surových Peršanů do Řecka v 1. polovině 5. stol. př. n. l. se stal pojem barbar označením všech nevzdělanců a hrubců, tedy všech Neřeků, protože ti se co do vzdělanosti nemohli Řekům rovnat. Přes latinské barbarus a německé Barbar se pojem v 16. století dostal do češtiny, kde označuje zaprvé obyvatele oblastí za řeckými a římskými hranicemi, kteří se nepodíleli na antické vzdělanosti, nebo zadruhé nevzdělaného, hrubého člověka, surovce, ukrutníka. Pojem barbarismus pak znamená stav nevzdělanosti, hrubý primitivismus, nebo jazykový prostředek nevhodně přejatý z jiného jazyka či podle cizího jazyka vytvořený – takzvaný cizomluv.
Coetzeeho román byl namířen proti koloniálnímu útlaku v bývalém apartheidu v autorově rodné Jihoafrické republice. Jaká je hranice mezi lidstvím a barbarstvím? Už starý Ján Kollár ve Slávy dceři říká: „Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou, ten kdo do pout jímá otroky, sám je otrok.“ Z toho lze vyjít a konstatovat, že ten, kdo se prohlašuje za lepšího a ostatní považuje za barbary, sám se stává barbarem. A to platí i pro impéria.
Michal Žák
