Truda Vidlařová patřila neodmyslitelně k Brnu
Když jsem se před několika dny dozvěděl nečekanou a hlavně moc smutnou zprávu o smrti Evy Vidlařové, okamžitě se mi vybavily její protirežimní aktivity, kterými v 80. letech dráždila státní moc. Znali jsme se někdy od té doby, co jsem začal pracovat jako kulisák v jevištní technice Mahenova divadla, tedy od roku 1979.
Dům umění, ve kterém tehdy sídlilo komunisty z pragmatických důvodů trpěné Divadlo Husa na provázku, s „Mahenkou“ sousedí. Provázek se pro lepší kontrolu ze strany komunistů stal v roce 1978 součástí tehdejšího Státního divadla v Brně. Absolventka Vysoké dopravní škole v Žilině Eva Vidlařová se do divadla dostala úspěšným absolvováním konkurzu. Bolek Polívka si ji pak vybral pro roli Trudy Pezzové v představení Pezza versus Čorba. Od té doby se datuje přezdívka inženýrky a herečky Vidlařové – Truda, která zároveň působila mj. jako inspicientka divadla Husa na provázku.
S Trudou nás především sblížil stejně negativní pohled na panující komunistický režim. Ochotně mne zásobovala různými samizdatovými tiskovinami, když pochopila, že je nemám pouze pro sebe, ale i pro příbuzné a známé v rodné Kopřivnici a v Uherském Hradišti, odkud pochází manželka. „Kristiáne, musí to číst co nejvíce lidí, třeba i komouši,“ řekla mi jednou. Ujistil jsem jí, že v rodině žádné komouše sice nemám, ale několik jich ve svém sousedství v Kohoutovicích samozřejmě znám. Jednomu z nich jsem pak Informace o Chartě, zkráceně nazývané Infoch, a později i Lidové noviny půjčoval. Vzpomínám také na Trudin specifický termín „zheftli“, který v té době používala pro to, že někoho zatkla StB.
V prosinci 1988, přesně 10. prosince, v Den lidských práv, jsme jeli společně s Trudou a s bývalým kulisáckým kolegou Tomášem Bělkou do Prahy na demonstraci, která se konala na Škroupově náměstí. Soused Tonda Karmasín nás vezl svým vozem a před odjezdem si dost lámal hlavu, jak nás ve staré škodovce správně rozesadit, abychom do cíle vůbec dojeli a mohli dát, jak jsme doufali, komunistům poslední ránu z milosti. Truda totiž vážila dost přes sto kilo. „Poslední ránu“ jsme komoušům na žižkovském Škroupově náměstí sice nedali, ale účast na demonstraci byla v každém případě velký zážitek. Horní část Václavského náměstí, přes které jsme procházeli směrem na Vinohradskou třídu, byla plná uniformovaných i tajných policistů. Nezávislé skupiny připravovaly totiž demonstraci původně přímo na Václaváku. Totalitní režim se pak s ohledem na návštěvu francouzského prezidenta Francoise Mitterranda, který den předtím posnídal na francouzském velvyslanectví s předními československými disidenty v čele s Václavem Havlem, nakonec rozhodl shromáždění povolit. Pouze však na Škroupově náměstí. Šlo zejména o to, že toto náměstí není přímo v centru Prahy a má přehlednější kruhový tvar. Po celou dobu demonstrace, která trvala necelé dvě hodiny, byli její účastníci natáčeni mnoha kamerami Státní bezpečnosti. K případnému zásahu byly také připraveny jednotky Veřejné bezpečnosti a smutně proslulých Lidových milicí. K žádným střetům však naštěstí nedošlo.
Mezi přibližně čtyřmi tisícovkami účastníků shromáždění byl tehdy na náměstí doslova výkvět odpůrců totalitního režimu. Truda se s mnoha dobře znala a díky ní jsem si poprvé podal ruku s Václavem Havlem, Alexandrem Vondrou, Rudolfem Battěkem. S Janem Rumlem, který byl rovněž přítomen, jsem se znal již z nějaké dřívější akce v Brně. Když jsme se po skončení protestního shromáždění vraceli zpět do Brna, Truda Vidlařová již přesně věděla, kam si má v notně ojeté Škodě 120 správně sednout, aby se automobil s námi třeba nepřevrátil.
V den jejího úmrtí jsme se s bývalým kulisákem Tomášem Bělkou shodli, že Truda Vidlařová dokázala být jako inspicientka na kolegy z titulu své profese někdy poněkud svérázná, ale zároveň měla smysl pro humor a byla svým způsobem nedoceněná. Její herecké výkony v menších rolích ve filmech Dědictví aneb Kurvahošigutntág, Kalamitě a zejména v roli manželky nadporučíka Růžičky (Miroslava Donutila) v Tankovém praporu byly nezapomenutelné. Na takovou Trudu, která neodmyslitelně patřila k městu Brnu, budu i já vždy velmi rád vzpomínat.
KRISTIÁN CHALUPA
