Prastaré české pověsti
Podle kněze Václava Hájka z Libočan byl Přemysl povolán od pluhu na knížecí stolec a stal manželem kněžny Libuše roku 722, tedy před 1 300 lety. Úctyhodné výročí – jenže dá se (nejen) v tomto bodě Hájkově Kronyce Czeské (1541) věřit? A doputovali bratři Čech a Lech do nové vlasti pod Řípem opravdu roku 644? A byl Krok zvolen za správce lidu roku 667, Libuše prohlášena kněžnou roku 715, byl Libušin soud roku 721 a Praha založena roku 723? Hájek tomu nepochybně věřil, ale pro nás jsou to události, jež se (snad) odehrály v šeru dávných věků, nicméně jim – jsouce odkojeni Starými pověstmi českými Aloise Jiráska, který z Hájkovy kroniky vycházel – pevně věříme a většinou se nedáme zviklat ani odbornými či populárněvědnými publikacemi zabývajícími se nejstarším obdobím našich dějin. V poválečné době jich zpočátku nebylo mnoho (Záviš Kalandra: České pohanství, 1947, Zdeněk Nejedlý: Staré pověsti české jako historický pramen, 1953, Jiří Brabenec: Po stopách starých pověstí českých, 1959), ale pak jich začalo přibývat.
Nejpřínosnější a v mnohém provokativní práce jsou dílem zmíněného Zdeňka Kalisty a dále Vladimíra Karbusického a Dušana Třeštíka. Kalista mytologické postavy ze starých pověstí ztotožnil s pohanskými bohy. Etnograf a hudební vědec Vladimír Karbusický v knihách Nejstarší pověsti české (1966) a Báje, mýty, dějiny. Nejstarší české pověsti v kontextu evropské kultury (1995) naše pověsti pokládá za produkt přemyslovského dvora ovlivněný německou epikou. Náš nejznámější znalec dějin raného středověku a počátků českého státu Dušan Třeštík se v knize Mýty kmene Čechů (2003) pokusil vyložit české pohanské pověsti v souvislosti s rituály a mýty z různých částí Evropy; podnětné jsou i jeho práce Počátky Přemyslovců a Vznik Velké Moravy (obě 2001), Kosmovi věnoval monografii (1972) a editoval vydání jeho kroniky (2005). Ta roku 2011 vyšla znovu pod názvem Kosmas: Kronika Čechů s doprovodem statí Martina Wihody a Magdaleny Moravové.
V hlavní roli dokumentárnost a věrnost faktu
Tematikou starých pověstí se zevrubně zaobírá literatura faktu. Lze připomenout například Spor o praotce Čecha (1984) Bohuslava Hlinky, který se opírá o poznatky z historie, archeologie i jazykovědy, Kosmovy staré pověsti ve světle dobových pramenů (1997) Josefa Sadílka, jenž Kosmovu kroniku konfrontuje se zjištěními archeologů a připomíná použití motivů z antiky (z Homéra, Ovidia, Vergilia), Záhady české minulosti (2002) Pavla Toufara, kde najdeme objevné postřehy o historických událostech a osobnostech, Záhady a otazníky starých pověstí českých (2002) a mnohé další knihy Vladimíra Lišky, který se vydal po stopách Keltů, Přemyslovců a bájných míst českých dějin. Richard Händl ve své Historii trochu jinak aneb Přemysl Oráč nebyl zemědělec (2003) srovnává Jiráska se záznamy v kronikách i se skutečnými dějinami a poukazuje na to, co se ve škole neučí. Radomil Hradil v knize Mysterium českých dějin od praotce Čecha po sv. Václava (2019) konfrontuje české pověsti s antickými, keltskými a germánskými mysterii a v příloze uvádí ukázky z ohlasů v poezii Jaroslava Vrchlického a Julia Zeyera. Jiný výklad mytologie najdeme v knize Bylo to jinak (2008) Ing. arch. Jana Cinerta, který zdůrazňuje vnímání času, vychází z etymologie, srovnává božstva v antice a u našich pohanů a Kristiánovu legendu považuje za duchovní obdobu Dalimilovy kroniky. Z jiného úhlu pohlíží na staré pověsti klimatolog Jiří Svoboda v knize Keltské motivy v českých pověstech (2001): na základě analýzy více než 2 000 českých a moravských pověstí a mnohých pranostik a pořekadel našel shodu v motivech mezi různými regiony. Pověstmi se zabývají i různé sborníky, například Jak to vlastně bylo (2017).
A co profesionální historici?
V roce 2022 danou tematiku obohatily krátce po sobě Příběhy dávného času. Staré pověsti české dnes Petra Charváta a Temné počátky českých dějin. Odkud k nám přišli a jak žili první Slované Jindřicha Kačera.
Prof. PhDr. Petr Charvát, DrSc. (*1949), mj. autor knihy Zrod českého státu 568–1055 (2007), Boleslav II. (2004), Václav, kníže Čechů (2011), objevuje předobrazy našich starých pověstí v mnoha kulturách a různých prostředích od Skandinávie po Střední východ s důrazem na řeckou a římskou antiku a důkladně se věnuje zejména Kosmovi.
Jindřich Kačer (*1977) ve své knize poutavou formou přibližuje teorie o procesu formování středoevropských etnik, o stěhování Slovanů, jejichž společná pravlast možná vůbec neexistovala, o tom, jak se do čela místních kmenů mohl dostat franský kupec Sámo, či o tom, zda mýty o praotci Čechovi, Libuši a Přemyslovi mají reálný základ; a mimo jiné také o tom, proč křesťanství vymýtilo víru v pohanské bohy, ale ne v nižší bytosti, které ve folkloru přežívají dodnes (vodníci, víly, rusalky, meluzína, skřítci…). Autor se věnuje také slovanskému zemědělství, rodinnému životu, rodu a kmeni, víře, rituálům, válce a boji.
Stejným obdobím se zaobírají i knihy odborníků na Velkou Moravu Zdeňka Klanici (Počátky Slovanů, 2009) a Zdeňka Měřínského (Morava na úsvitu dějin, 2011).
V šeru dávných věků
je název knihy Eduarda Štorcha (z roku 1920), dějově spadající do doby bronzové, která spolu s dobou kamennou inspirovala nejslavnější knihy tohoto pedagoga a archeologa, nicméně několik z jeho více než dvaceti knih pro mládež těžilo i z pohanského dávnověku: Libuše a Přemysl (1919), O Děvín a Velehrad (1939), Zastavený příval (1940), Meč proti meči (1946), Hrdina Nik (1947). Tím se dostáváme k historické beletrii, na jejímž počátku stojí mýty (tradovaná vyprávění, která vykládají svět pomocí symbolů) a pověsti oněch dávných věků (epické útvary vztahující se k určitému místu, události či postavě, ale z velké části vymyšlené). Hranice mezi mýtem a pověstí je někdy málo zřetelná, takže my – pod vlivem Jiráskových Starých pověstí českých – ta stará vyprávění vnímáme jednoduše jako pověsti.
V létě roku 2022, zhruba ve stejné době jako výše uvedené knihy Petra Charváta a Jindřicha Kačera, vyšla nenápadně vyhlížející kniha v hnědé vazbě se zlatým nápisem Prastaré pověsti české. Jméno autora musíme hledat až uvnitř výtisku – je jím historik PhDr. Petr Mašek (*1959) – a jde už o druhé, rozšířené vydání (nakladatelství Enuma Elis; 1. vydání: Pistorius & Olšanská 2010). Autor za základ tohoto svodu českých pověstí vzal kroniku Václava Hájka a doplnil ji výpůjčkami z legend, kronik a spisů dalších autorů středověku, renesance a baroka, a to z latinské Kristiánovy legendy (asi 2. polovina 10. st.), latinské České kroniky pražského kapitulního děkana Kosmase (počátek 12. st.), české kroniky takřečeného Dalimila (počátek 14. st.), latinské kroniky italského minority a cestovatele Jana Marignoly (kolem poloviny 14. st.), latinské kroniky rektora pražské univerzity Přibíka Pulkavy z Radenína (2. polovina 14. st.), ze Stručného spisku kroniky římské a české (asi 1360) opatovického opata Jana Neplacha, z latinsky psané české kroniky Aenease Sylvia Piccolominiho, pozdějšího papeže Pia II. (kolem poloviny 15. st.), z Kroniky o založení země České (1539) literáta Martina Kuthena ze Šprinsberka, z rozsáhlé Kronyky Czeské kněze Václava Hájka z Libočan (1. polovina 16. st.), z latinsky psaných Dějin Království českého olomouckého biskupa Jana Dubravia (1. polovina 16. st.), z Kalendáře Hystorického (1590) historika a vydavatele Daniela Adama z Veleslavína), z česky psaných spisů o šlechtických rodech a české historii polského šlechtice Bartoloměje Paprockého z Hlohol a Paprocké Vůle (kolem 1600), z latinského spisu Respublica Bohemiae (1634) mistra svobodných umění Pavla Stránského, z latinského díla jezuitů Bohuslava Balbína a Tomáše Jana Pešiny z Čechorodu (oba 2. polovina 17. st.), z Poselkyně starých příběhův českých (1700–1723) historika a kněze Jana Františka Beckovského – a samozřejmě s připomenutím Starých pověstí českých (1894) Aloise Jiráska.
Maškova kniha zachycuje široké období počínající kapitolou O původu Slovanů a Čechů přes praotce Čecha, vládce Kroka, jeho tři dcery (zde: Kaša, Tetka, Libuše), Libušin soud, povolání a panování Přemysla Oráče, dívčí válku, Nezamysla, Mnatu, Vojena, Křesomysla, Neklana až po Hostivíta a krátké připomenutí blízkých pověstí polských. Pak následuje obsáhlá pasáž O vzniku českých kronik, kde jsou charakterizováni všichni využití autoři (kromě Neplacha). Zajímavým, i když krajně nedůvěryhodným přínosem je přiložená Chronologie dle Václava Hájka z Libočan, počínající rokem 644, kdy se bratři Čech a Lech údajně vydávají na cestu a doputují do nové vlasti, až po rok 890, kdy zemřel Hostivít a Bořivoj se stal českým knížetem. Jména z Prastarých pověstí českých je název další části knihy; je tu abecedně seřazeno všech 350 jmen z uvedených pověstí s krátkou charakteristikou jejich nositelů. Závěr knihy tvoří doslov etnologa a folkloristy Petra Janečka, který pod názvem Prastaré pověsti jako národní mytologie hodnotí Maškův výběr pověstí jako výsledek autorovy snahy „legitimizovat nikoli moderně, etnicky chápanou českou národnost, ale český stát“, a encyklopedické heslo o Petru Maškovi.
Jednotlivé pověsti jsou vyprávěny podle Hájkovy Kroniky, ale jejich průběh je občas přerušen krátkými kurzivou psanými vsuvkami upozorňujícími na rozdíly v dílech jiných autorů (například rozdíly ve jménech: v Libušině soudu stojí proti sobě podle Hájka Rohoň a Milovec; zatímco Chrudoš a Šťáhlav pocházejí až z Rukopisu zelenohorského). Mašek zachovává i prvky středověkého Hájkova jazyka. Například v rozsáhlé a dramaticky zpracované Dívčí válce Vlasta vyzývá bojovnice: „Vezměte si luky, střely, pavézy, oštěpy, pukléře, řemdichy a meče. Brzo uvidíte, jak z těch bradatých kozlů krev poteče!“ (s. 46) Pavézy a pukléře jsou štíty (pavéza je odvozena od města Pavie, kde se velké štíty původně vyráběly, pukléře byly menší vypouklé kulaté štíty; slovo vzniklo ze středověkého latinského buculerius, což bylo označení tohoto typu štítů), řemdich (správně řemdih) byla koule s hřeby připojená krátkým řetězem k násadě. Vedle různých kratochvílí (například řezání nosů či uší zubatým srpem) se v pohanských dobách i bohatě jedlo, například za Nezamysla: „Konala se velká svatba se slavným hodokvasem, kde bylo mnoho chleba pšeničného, ptáků, zvěřiny, ryb, jedly se roubeniny, linčovky, trucle, valdyně, prskance, keřštiny, laskomky a pecovky a další pochoutky do sytosti, pití medoviny bylo bez nedostatku.“ (s. 61)
Jirásek je základ
Maškův soubor pověstí přesahuje kánon Jiráskových Starých pověstí českých zejména v pasážích o přemyslovských knížatech. V tom se mu můžou rovnat například Tajemné pověsti české (2006) PhDr. Břetislava Nikla, který vycházel z Výboru pověstí (1937) Anny Sovové-Pálkové a Antonína Sturma, Staropražských legend a pověstí (1947) Júlia Košnáře, Z dob šerých, dávných (1909) Antonína Hlineckého, Bájí a pověstí z Čech a Moravy (2003) Vladimíra Hulpacha, Pověstí hradů moravských a slezských (1937) Karla Kallába, Vlastivědného sborníku Západní Moravy (1929) a z Moravskoslezských pověstí (1933) Adolfa Weniga.
To je jen malý výčet z mnoha různých výběrů pověstí, jak je ve své době pořídili třeba kněz Václav Krolmus (Staročeské pověsti, zpěvy, hry, obyčeje, slavnosti a nápěvy 1–3, 1845–1851), historik August Sedláček (Sbírka pověstí historických lidu českého v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 1895), Ivan Olbracht (Ze starých letopisů, 1940), Alexej Pludek (Pověsti dávných časů. Vyprávění, báje a ságy o bojích západních Slovanů před tisíci lety, 1983), Eduard Petiška (Čtení o hradech, zámcích a městech, 1984), Helena Lisická (Zrcadlo starých časů, 1985), Petr Piťha (Paměť a naděje. Z pověstí Čech a Moravy, 2003) a další autoři, z nichž někteří se věnovali speciálně Moravě (Josef Páleníček: Staré pověsti moravské, 1999, Alena Ovčačíková: Staré pověsti moravské, 2001, Jindřich F. Bobák: Příběhy z dávných dějin Země moravské, 2010).
Na přelomu let 2005 2006 otevřelo britské nakladatelství pozoruhodnou ediční řadu Mýty, k níž se přidalo 35 vydavatelství z celého světa; u nás to bylo nakladatelství Argo. Cílem bylo oslovit prvořadé světové autory a vyzvat je, aby převyprávěli libovolný mýtus, přičemž jejich dílo pak v překladu vyjde ve všech zúčastněných zemích. Tak se zrodily knihy Tíha Jeanette Wintersonové, Krátká historie mýtu Karen Armstrongové, Helma hrůzy Viktora Pelevina, Penelopiáda Margaret Atwoodové, Evangelium ohně Michela Fabera a Sirotkové ráje Miltona Hatouna. U nás se k nim přidal Miloš Urban knihou Pole a palisáda (2006), novátorsky převyprávěným „nejkrásnějším českým mýtem“ o Libuši a Přemyslovi, obohaceným o barvitý panteon pohanských bohů. Autor k tomu zvolil vznešený, vskutku mýtotvorný jazyk, plný metafor, a spolu s brilantně napsanou Piťhovou Pamětí a nadějí tak vytvořil nový vrchol české literatury s tematikou pověstí.
Příběhy se stěhují z jedné knihy do druhé, autoři je různě upravují a doplňují. Nicméně „v paměti lidu“ zůstává to, co přejal od Kosmy a hlavně od Hájka z Libočan Alois Jirásek a vtělil do Starých pověstí českých (ty roku 1952 kongeniálně zpracoval do stejnojmenného loutkového filmu Jiří Trnka). A Maškovy Prastaré pověsti české k tomu přidávají to nejpodstatnější z pověstí v podání ostatních autorů.
MICHAL ŽÁK
