Festival Janáček Brno 2022 zahájen velkolepě, s duchovním nábojem a oslavou naděje a víry
Festival Janáček Brno 2022 byl avizován dopředu s tím, že zde budou velká překvapení i velcí umělci. Již zahájení ve středu 2. listopadu nastolilo vysokou laťku a představení vzalo publiku dech. A to bylo prosím publikum velmi poučené a ostřílené!
Už skutečnost, že se festival nezahajuje tradiční Janáčkovou Sinfoniettou, byla otázkou, na kterou ale dostalo publikum jasnou odpověď. Opera Z mrtvého domu žádnou intrádu nepotřebuje, je sama dostatečně nosná a úderná. Stejně jako Glagolská mše. Spojení těchto dvou silných Janáčkových děl je neobvyklé a to, jakým způsobem bylo provedeno, bylo obrovské překvapení.
Na dramaturgii i realizaci se podílel dirigent představení, Jakub Hrůša. Brněnský rodák, působící jako dirigent Bamberských symfoniků, který získal nyní prestižní post šéfa královské opery v Londýně, má kolem sebe aureolu slávy a zdá se, že je na vrcholu tvůrčích sil. Což ho především zavazuje k podávání maximálních výkonů. A doma především, protože doma je to vždy nejtěžší a v Brně jsme ho dlouho neviděli.
Jakub Hrůša se svého úkolu zhostil s maximální soustředěností a emočním nábojem. Janáčkovu hudbu stavěl jako katedrálu, které dal pevné základy, široké klenby a hodně jasu a to i tam, kde je děj nejtemnější. Jeho podání temné opery stojí na optimismu a na pevných profesionálních základech. Orchestr Janáčkovy opery se vzepjal k maximálním výkonům a prokázal, že Janáček je jeho krevní skupina a že v Brně přece umí zahrát Janáčka nejlépe.
Dramaturgické i režijní uchopení večera bylo geniální. Operu Z mrtvého domu postavil režisér Jiří Heřman na živých obrazech, kupodivu i chlapi ve vězeňských mundůrech a všichni se stejně oholenými hlavami vypadali výtvarně velmi dobře. Na jednoduché a přesto působivé scéně Tomáše Rusína si režisér pohrál se světelným designem, který dokresloval atmosféru. Centrálním bodem děje se stala postava Krista, visícího na lanech z provaziště, který se občas spustil mezi smrtelníky, aby s nimi sdílel krutý osud. Na pozadí živých obrazů se odvíjejí vyprávění protagonistů, Skuratova – Peter Berger, Šiškova- Pavol Kubáň, a Luky- Gianluca Zampieri, a také příběh Gorjančikova – Roman Hoza a mladičkého Aljeji- Jarmila Balážová. Režisér z opery udělal obrazové leporelo, které především vytváří atmosféru, ze které mrazí. Reflektuje při tom přesně hudební složku, kterou umocňuje. Přestávka po prvním jednání mate – to je zkráceno? Ne, přece tu musí být apoteóza svobody….ano, je. Druhé jednání skutečně pokračuje tak, jak má a opět režisér prokazuje, jak je mu divadlo malé. Rozšiřuje jeviště o první řadu v hledišti, kterou se neustále prochází a kde se odehrávají doplňkové akce. Režisér se ale plánovitě vyhýbá popisnosti a ruší centrální „postavu“ orla, o kterého se v románu vězni starají. Je tu naopak Akulina- Kateřina Kněžíková, němá role, o které se zpívá a která na sebe váže pozornost. A právě ta se stává pojítkem s dalším Janáčkovým dílem.
Glagolská mše tak ústrojně navazuje na operu, téma svobody sem nepochybně patří. Zezadu nastupuje plynule ženský sbor v bílém a přináší sem světlo a naději, navazuje plynule a rozvíjí se Glagolská mše, která je Jakubem Hrůšou vedena citlivě, s široce rozprostřenou klenbou, s akcentací naděje a energickým optimismem. Režisér ještě více staví obrazy z lidí, které mnohdy evokují Muchovu Slovanskou Epopej. Nakonec proč ne, téma slovanství je obsaženo i v obou Janáčkových dílech a oba umělci, kteří žili ve stejné době, byli vášnivými zastánci všeslovanské myšlenky.
I když se ke konci systém živých obrazů stává stereotypem a divák začíná být unavený, stále je jeho pozornost atakována a vybuzována dalšími obrazy. Sólových partů se zhostili v sopránu Kateřina Kněžíková, v altu Jarmila Balážová a Jana Hrochová, v tenoru Peter Berger a Eduard Martyniuk a basový part podali Jan Šťáva a Josef Škarka. Dílo postupně vrcholí krásným houslovým sólem Lenky Kuželové a v Postludiu, skvěle podaném varhaníkem Petrem Kolařem, bohužel hraným v orchestru a nazvučeným do sálu. Kdybychom měli ty varhany v koncertním sále, znělo by to jinak a lépe……..
Snad se i toho jednou dočkáme, letos nám musí stačit Janáčkovo divadlo a i v něm vyznělo opulentní zahájení festivalu podmanivě a oslnivě. Přejme i další tak povedené koncerty po celý festival!
Karla Hofmannová
