Kdo sestřelil anděla – v Divadle Bolka Polívky Hra, kterou možná každý nepochopí
Musí to být smutný pohled pro herce, když po přestávce odejde citelná část diváků, jak se to stalo při mé návštěvě první reprízy v pondělí 25. dubna. Přitom hra Karla Steigerwalda Kdo sestřelil anděla s podtitulem (Voli slzy nepijí) patří mezi skvělé inscenace Divadla Bolka Polívky. Světové premiéry proběhly 23. a 24. dubna.
Hra není žádný vaudeville, naopak nutí člověka přemýšlet. A pokud se mu zdá text příliš náročný, mohl by se bohatě spokojit s hereckými výkony. Na scénu vstupují dva tuláci v podání Bolka Polívky a jeho kolegy z HaDivadla Cyrila Drozdy. Polívka předvádí také své klaunské schopnosti, mnohokrát vyvolá potlesk na otevřené scéně. Drozda je rovnocenným partnerem, jeho tvář na rozdíl od klauna Polívky je téměř neměnná, o to více vyniká rozdíl mezi nimi. Dialog se odehrává v realistické kulise (scénografie Martin Černý) částečně rozbořeného kostela, na oltářním kříži visí spodní polovina ukřižovaného Krista. Ve vypjatých scénách padají v kostele staré trámy. Polívka představuje vysloužilého vojáka, má na sobě vojenskou čepici a starý vojenský kabát. V jeho protějšku po chvíli poznáváme soudce, jenž se snaží vojáka soudit za kdysi spáchané činy. Také on nějaké páchal. Jak uvedl sám autor, „oba lžou, protiřečí si, popírají sami sebe. Jejich vzpomínání, plné cynismu, je proto útržkovité, asi nepravdivé, ale zábavné a přitažlivé. Jsou to šarmantní nuzáci lží. Vytvářejí si nepochopitelné dějiny, které se jim mění pod rukama, jak je napadne.“ Oba hrdinové spolu mluví zdánlivě bez úplné souvislosti, což možná leckoho odrazuje. K pochopení hry ještě jeden citát autora: „Místo příběhu přicházejí jen útržky a náznaky, které mohou znamenat cokoliv nebo nic. Místo příběhu slyšíme jen srandovní křik zoufalců. Někoho může tento rozklad světa pobavit. Nic prý není přitažlivější než beznaděj. Jak se říká, dva klauni, voják a filozof, pohrávají si míčkem abstraktních představ. Jenže ty představy jsou nesnesitelně skutečné.“
Dějová linie nicméně existuje. Voják čeká na udělení státní ceny nebo na soud, snad na obě možnosti. Soudce ho soudí, rozebírá jeho činy. Po chvíli vstupuje na jeviště Marie v podání rovněž členky HaDivadla Ivany Hloužkové (hrála i 25. dubna), alternuje s Evou Salzmannovou z Městských divadel pražských. Marie oba pány kritizuje, vojáka svádí i napomíná, po chvilce obrátí. Hra je tedy plná zvratů, je na co se dívat, je co poslouchat. Ostatně působivou, s prostředím ladící hudbu napsal David Rotter, blízký spolupracovník Bolka Polívky. Renomovaný režisér Břetislav Rychlík nechává své herce hrát, nezasvěcenému do práce v divadle by se mohlo zdát, že s nimi neměl moc práce. Jejich pohyb na jevišti je minimální, o to více vyniká text. Především oba pánové se do svých rolí vnořili, žena Marie skvěle doplňuje. Ke své postavě říká alternující Eva Salzmannová: „Text je plný paradoxů, lží, nelogičností, ale i pravd. Zároveň je ve Steigerwaldových hrách důležitý humor a tohle by měla být docela krutá legrace.“
Chodíte-li jen na lehké komedie, tentokrát se tomuto divadlu vyhněte. Pokud si chcete vychutnat nádherné herectví a pobavit se trochu zvláštním textem, ano, i humorem, vejděte.
(tr)
