Nad premiérou muzikálu Jane Eyrová v Městském divadle Brno
Podívaná pro oči, potěšení pro duši
Kdysi za mého mládí, když ještě vycházel časopis Mladý svět, se v rubrice Seznámení objevovaly inzeráty mužů, vlastně spíše kluků, kteří hledali protějšek pod značkou Jane Eyrová. Nevěděl jsem, ve svých sedmnácti, osmnácti letech, kdo to byl a proč zrovna tohle jméno mělo pro chlapy (kluky) symbolizovat ideál ženy (dívky). Nejsem si jist ani dnes, jestli mladí pánové věděli, co chtějí. Přesněji, kterou z příznačných vlastností této postavy by preferovali.
Kdo četl román Charlotte Brontëové (1816–1855) Jane Eyrová z roku 1847 nebo viděl stejnojmenný muzikál, jehož českou premiéru nedávno uvedli v Městském divadle Brno, by možná také váhal, tedy pokud jde o inzerát. Měla by vyvolená dívka, schovanka a následně guvernantka, být romantická, věrná svému muži a nedat se svést ani lákavou nabídkou příjemného života s někým jiným, nebo být statečnou bojovnicí proti svazujícím zvyklostem, bojovnicí za svůj vlastní život i za důstojnější život ostatních žen, které v její době žily v nuceném ušlápnutí? Byly považovány za hloupější, jejich místo bylo hlavně v kuchyni a u dětí. V dnešní době už nemusí ženy za sebe v civilizovaných zemích tolik bojovat (kromě Polska) a ženu emancipovanou, sebevědomou, jdoucí za svým bere každý správný chlap. Takže… mladí inzerenti snili snad více o té romantice, tu dominantnější a důležitější vlastnost pochopili určitě o trošku později.
Městské divadlo Brno uvádí tento jednoduchý, do červené knihovny laděný, přesto okouzlující příběh, na nejvyšší profesionální úrovni; ostatně hlavní protagonisté se shodují, jak dobře se jim pracuje s režisérem a překladatelem Petrem Gazdíkem. Do titulní role obsadil dvě ze současně nejvýraznějších hereckých a pěveckých osobností divadla – Kristýnu Daňhelovou a Dagmar Křížovou. Obě tvrdí, že s hlavní hrdinkou mají mnoho společného. „Je to více činohra s velice těžkou, místy až operní hudbou. Musím říci, že miluji opery, a proto mi pěvecké party Jane Eyrové operu připomínají,“ říká o muzikálu Dagmar Křížová. Na druhé premiéře hrála a zpívala s Janou Musilovou v roli Paní Fairfaxové, jejich ústřední dialog je po hudební stránce i co do provedení úžasný. Nejinak tomu je i v alternaci s Alenou Antalovou. Nemá cenu v tomto skromném příspěvku jmenovat všechny zpěváky a herce. Všichni jsou více než dobří, Petr Gazdík dosáhl s herci maximum. Připomenu slova Kristýny Daňhelové: „Gazďa po nás vyžaduje absolutní znalost obsahu samotných písniček. Co chce skrz píseň daná postava sdělit. Když se to podaří, nevznikne rozdíl mezi tím, když postava mluví a když zpívá…“ A Dagmar Křížová k témuž: „Práce s ním (režisérem) je těžká. … Nikdy nic neodpouští a usiluje o naprosto čistý a syrový výkon. Nechce žádnou lež, jen divadelní pravdu.“ Postavu Edwarda Fairfaxe Rochestera, partnera Jane Eyrové, ztvárňují Lukáš Janota a Lukáš Vlček, jehož jsem měl tu čest vidět a slyšet. Má k postavě fyzické předpoklady i výborný hlasový projev, zdatný je pohybově. Ale, prosím vás, to lze říci snad o všech. A že jich v této inscenaci je! Milan Němec nebo Oldřich Smysl, Ivana Vaňková, Jan Apolenář nebo Tomáš Sagher, Lenka Bartolšicová, Petra Šimberová. Diváky si hned na začátku získávají dívenky Gabriela Čtveráčková nebo Nikola Hermanová v postavě mladé Jane a taky do puberty vrůstající kluci Adam a Josef Gazdíkovi, byť hrají vyloženého „záporáka“, ale sluší jim to. Celkem ve výpravné inscenaci vystupuje 24 samostatných postav, k tomu 14 půvabných školaček. Tančí a také zpívají, protože hudba Paula Gordona se vyznačuje mnoha sbory. Pochvala pro sbormistra Karla Škarku. K tomu členové početné company. Podívaná pro oči, potěšení pro duši.
Vysokou kvalitu současné brněnské muzikálové inscenace rámuje realisticky laděná a často a rychle se měnící scéna Petra Hlouška zvýrazňovaná světelnými efekty Davida Kachlíře. Dobu vystihuje široká škála kostýmů Elišky Ondráčkové Lupačové; převažují dlouhé dámské šaty viktoriánského střihu a dlouhé upnuté pánské kabáty, vidíme též pestrý oděv lorda, velmi slušivé jsou čepce a široké límce školaček. Časoprostor pro pohyb skvěle využila zkušená choreografka Hana Kratochvilová, za dirigentským pultem stojí další žena, Ema Mikešová, nebo Caspar Richter, jenž je také autorem úpravy orchestrálního aranžmá. Nezapomeňme na libretistu Johna Cairda. Má za sebou ředitelování švédského národního divadla, v Americe režíruje zejména opery, je držitelem Ceny Tony za režii slavného uvedení Bídníků v Londýně.
K Janě Eyrové se váže spousta zajímavých souvislostí. O zmíněném boji žen ve druhé půli předminulého století, o autorce literární předlohy a jejích sestrách, o četných filmových i divadelních zpracováních včetně seriálu Čs. televize z roku 1972. Mnohem více v programové brožurce a všechno potom na Hudební scéně.
(tr)
Původní premiéra měla být již v dubnu, pandemie ale odsunula.
