A pak že je opera mrtvá
Glaserův a Luksův Händel na scéně Janáčkova divadla uchvacuje
Postaru se žít nedá, míní odedávna mládí. Až člověk dospěje, ohlíží se do minulosti častěji. Obdivuje starožitnosti a nejen proto, že jsme na ně i s našimi současnými výrobními a tvůrčími postupy krátcí. Snad stoprocentně to platí pro hudební kompozice, které přežily alespoň dvě století. Barokní či klasicistní hudba přednesená v dobově poučené interpretaci, je sázkou na jistotu a posluchače nadchne, tedy nesedí-li v hledišti omylem múzický ignorant.
Opera, tradiční vrchol hudebního divadla rafinovaně spojuje koncert s činohrou. Proto její velikáni trvale vládnou prestižním divadelním scénám. Recept na úspěch je přitom jednoduchý. Jako v kuchyni. Dej dohromady to nejlepší, co je k dispozici. Na Martina Glasera v čele Národního divadla Brno čekala dvě funkční období, než si ve své třetí, žel, finální etapě, mohl sáhnout do kvalitativně nejvyšších zdrojů. Kooperace s předními evropskými scénami a systematické zvyšování excelence, opírající se o růst nároků na všechny tvůrce bez výjimky, přineslo úspěch včetně dvojnásobného ocenění International Opera Awards.
Brno má v čele primátorku, také filharmonii zde řídí žena. Je tedy téma strázněné ženy ve světě mužů ještě aktuální? Dle diváckého zájmu o Její pastorkyni (premiéra MdB 11. 4.) i Agrippinu (premiéra NdB 11. 4.) pravděpodobně ano. Ani dvě vlaštovky totiž jaro nedělají! I největší firmu může vdova převzít, s korunou (mimo Británii) to tak jednoduché zdaleka není. Dnes, stejně jako v Římě na počátku našeho věku. Proto látka Händlovy opery stále rezonuje. Mimo jiné i tím, jak do střídání moci zasahují nejen milující či navýsost rafinované ženy, ale i otroci. Otrokem se člověk stane, když jeho armáda prohraje, když mu lídr či sekta „vymyje mozek“ nebo když podepíše vázací spolupráci. V Moskvě jistojistě ještě všechno neskartovali…
Ale zpět k Agrippině. Poslouchat z orchestřiště geniálního Händla v podání Collegia 1704 řízeného Václavem Luksem dvě stovky minut – přímo luxusní zážitek. Za nimi promyšleně se otáčející velkolepá scéna (Petr Vítek), odkrývající právě to, co se děje za a přede dveřmi královských palácových síní. A že jde o život, stejně jako o lásku a císařskou korunu. Georg Friedrich navíc rafinovaně ve variacích zvýraznil poselství jednotlivých árií. Ne proto, aby si posluchač nápěv zapamatoval, ale aby je ještě intenzivněji spolu s interprety procítil. Agrippina Pavly Vykopalové bezpečně ovládla každou ze svých scén, včetně laškovně postelového škádlení s Claudiem (Wojtek Gierlach), který ani v nedbalkách nepolevil ve státnické vznešenosti. Constantin Zimmermann coby hrdina Ottone působil poněkud uzavřeně, jako by jej jeho zamilovanost brzdila v rozletu. Zato Popea (Doubravka Novotná) překypovala energií. Nero (Vojtěch Pelka) se stylizoval do nezdárného výrostka plně uvěřitelného při vědomí jeho následných historických zhůvěřilostí. Posel zpráv Lesbo (David Nykl) bystře posouval děj, nejen zásluhou svých stylizovaných křídel (sympaticky vzletné kostýmy Martina Chocholouška). Pallanta (Tadeáš Hoza) mírně upozadila zvučnějším hlasem ve společných scénách Monika Jägerová v roli Narcisa. Chrámové prostory v mezihrách navíc skvěle oživila obě kvarteta tanečníků (pohybová spolupráce Martin Pacek). První brněnské uvedení Händelovy Agrippiny v režii Martina Glasera s týmem spolupracovníků aspiruje na nejcennější inscenaci nejen současné sezóny. Zásluhy vedle zpěváků a tanečníků plně náleží souboru Collegium 1704 s jeho třetím operním angažmá v Brně (po Alcině a Figarově svatbě) v opět hvězdném hudebním nastudování neomylným Václavem Luksem.
