Ať mečem zhyne Dalibor!
Režisér David Pountney zasadil děj Smetanovy opery
do současnosti
Janáčkova opera vzdala hold Bedřichu Smetanovi a uvedla v pátek 2. února 2024 jeho operu Dalibor. Ve spolupráci s velšskou operou v Cardiffu, kde je šéfem opery brněnský rodák, dnes světový dirigent Tomáš Hanus, který operu nastudoval a nyní v Brně dirigoval. Režie se ujal neméně proslulý režisér David Pountney, který se k tématu postavil se současným pohledem. Boj proti bezpráví a moci a síla lásky, to jsou totiž témata nadčasová.
Smetanovy opery, to je pro českého diváka především hudba. Hudba vroucí, oplývající mohutnou silou, umocněnou krásnými melodickými frázemi i hutnými harmoniemi, s barevnou a působivou instrumentací. Pod vedením Tomáše Hanuse se operní orchestr rozezpíval a vzedmul do hudebních výšin, které opájely a ohromovaly sdělností a působivostí. Tyto hudební hody doplňovaly precizně sezpívané sbory, pod vedením Martina Buchty a na vrcholu této mohutné materie se skvěly pěvecké výkony sólistů, kteří byli ideálně obsazení a podávali vrcholové výkony. Alespoň pokud jde o premiérové výkony v pátek 2. února.
Vynikajícím Daliborem byl Peter Berger, slovenský pěvec, který v Janáčkově opeře zpívá již nejméně 14 let a jeho pěvecké umění zraje jako víno. I když je spíše tenorem lyrického ražení, dokázal chrabrému a zbrklému rytíři dát vedle citového zabarvení heroický a energický témbr. Jeho přesvědčení o právu na pomstu je pravdivé a sympatické, dokonce i tehdy, kdy vyhrožuje vyvražděním Prahy. Emoční vzplanutí je silné, ať k příteli, či k Miladě. Hlas zní kovově i kulatě a měkce, nese se prostorem koncentrovaně, s ušlechtilým témbrem.
Miladou je mu Csilla Boross, maďarská sopranistka, která spolu s Petrem Bergrem začínala v Janáčkově opeře jako sólistka před 14 léty. V roli Milady přinesla hlas heroiny, tmavě zabarvený, blyštivý soprán, objemný a hutný, do kterého dokázala dát veškerou naléhavost a zoufalství, stejně jako naopak v kalhotkové roli chlapeckou rozmarnost i nakonec něžný, láskyplný cit. Druhou ženskou rolí je postava Jitky, siroty, které se Dalibor ujal a která je mu celou duší oddána. Její role je nevděčná, opakuje v podstatě stále stejnou útočnou frázi, která zní jako polnice volající do bitvy. Dát do toho opakujícího se výstupu pokaždé jiný akcent a tvar, je téměř nadlidské, ale Jana Šrejma Kačírková to dokázala s mladistvou energií a průrazným, čistým a jasným hlasem. Čtveřici hlavních postav doplňuje postava krále Vladislava Jagelonského, který je vtipně obsazen polským barytonistou Tomaszem Koniecznym, který nezakrývá milý přízvuk. Reprezentativní postava mu pomáhá při vytvoření postavy, která poněkud narušuje atmosféru diktatury a strachu, která vládne inscenací. Je králem, který občas pochybuje o správnosti rozhodnutí a trvá na tom, aby bylo zachováno alespoň dekórum, tedy stav a čest odsouzeného Dalibora. Pěvecky slibuje hodně, každá započatá fráze má hutnost a objem a nese se do hlediště, ale postupně se zatahuje, aby s nádechem opět nabyla na hutnosti. Nervozita, či problém s dechem, kdo ví, snad to byla jen tréma. Další postavy jsou víceméně vedlejší, přesto je jejich představitelé odváděli s obdivuhodným nasazením. V roli žalářníka Beneše si zvučným barytonem vedl výborně David Szendiuch, zaujal nosným hlasem Daniel Kfelíř jako Budivoj, velitel stráže, malou, ale dobře zazpívanou roli Vítka odvedl Ondřej Koplík a dobře si vedl i Petr Karas v roli soudce. Bylo to velmi vyrovnané obsazení, kde každý na svém místě odvedl ten nejlepší výkon, jakého byl schopen.
Režie Davida Pountneyho je ovšem zcela jiná, než je české publikum zvyklé. Přestože se tu Dalibor nehrál již mnoho let a tedy mladá a střední generace minulé provedení nemůže znát, pořád je tu v podvědomí, že Smetana, to je historie a jako taková se musí vizuálně prezentovat. Ne však britský režisér, známý svými netradičními přístupy. Zasazuje děj Dalibora do současnosti, základem je boj proti zvůli a diktatuře, kterou na jevišti akcentuje až zbytečně příliš popisně. Sbor, posílený baletem, je ozbrojen puškami, na jeviště vjíždí obrněné auto s ozbrojenci, ostře svítící do publika. Jitka, organizující Daliborovo osvobození, je influencentka a vše postuje na internetu, což je promítáno na jevišti. Král a jeho rádcové jsou v blíže neurčených uniformách a scéna Roberta Innese Hopkinse tu je až příliš realistická, pokud jde o velký naleštěný soudní sál. O to kontrastněji působí surrealistické obrazy, které se zjevují Daliborovi. Přímo do zasedací síně soudu přijíždí harfa s hrající harfenicí, anděl s obrovskými křídly hraje houslové sólo a druhý sólo na violoncello. Stejně neskutečně působí i cela Daliborova, jakási velká ptačí klec, do které opět vchází hrající trio a která se na konci rozsype. „Ať mečem zhyne Dalibor“ ………a zdivočelá soldateska vtrhne do cely a prostřílí ho jako řešeto. …….pak už těžko ho asi povedou v průvodu do hrobu, jak velí mrav a jeho stav.
Závěr opery působí poněkud podivně. To, že inscenátoři použili původní Smetanovo řešení a Dalibora popravili hned po umíráčku, má logiku. Jeho imaginární setkání vleže s umírající Miladou a Jitka zastřelená na jejich tělech, to už je spíš jakési východisko z nouze. Ale budiž, proč ne, doplňuje to a uzavírá logicky koncept, který režisér zvolil. Přínosné je, že nad jevištěm běží titulkovací zařízení jak v češtině, tak v angličtině. Jen otázky budí jakási obrozenecká „staročeština“, která se nijak nepotkává s inscenačním záměrem režiséra. Vtírá se otázka, když už tedy přehození děje do současné doby, nechtělo by to už dotáhnout záměr do konce a dát inscenaci i soudobou řeč? Angličtina na titulcích je v každém případě soudobá. Ale to už by byl asi příliš velký zásah, tak tedy příště, až se zase bude slavit nějaké kulaté výročí. Protože Smetanova hudba přetrvá věky a jakékoli inscenační ztvárnění.
