Cabaret Janáček v brněnském Paláci Jalta
V paměti Brna je uloženo dění a peripetie, jak se od devadesátých let zapsaly do osudu paláce Jalta na Dominikánském náměstí, v sousedství Nové radnice. Pro nejvýznamnější z brněnských staveb architekta Jaroslava Josefa Polívky (1886 Praha–1960 Berkeley, Kalifornie), úspěšného nejen doma, ale i v zámoří, dopadlo nakonec vše dobře. Jalta z roku 1929, ve své době moderní městský palác s multifunkčním využitím, od roku 2019 opět přitahuje pozornost. Kompletní rekonstrukce za spolupráce nového majitele s památkáři vrátila budovu původnímu účelu a otevřela veřejnosti.
Dříve narození pamatují kino Jalta v podzemní části, někteří snad ještě jako Modernu, název, jenž náležel a slušel celé budově. Znovuotevření místa, kam se chodívalo za novými filmy, změnilo prostor k nepoznání. S vyvýšeným jevištěm a sálem vybaveným stolky s židlemi je koncipováno jako stylový kabaret, navazující na dobu proslavených pařížských, nechybí ani galerie a obrazy, evokující někdejší atmosféru. Na webových stránkách provozovatel píše: „Studovali jsme celou historii, inspirovali se interiéry i cabaretním repertoárem, až vznikl náš Cabaret des Péchés – kabaret hříchů. Místo, kde se setkává umění nejrůznějších stylů…“
V průběhu letošního ledna a února zde proběhla (a dosud probíhá) šňůra představení původního, trochu netypického kabaretu. Věnován je jedné z největších osobností Brna, Leoši Janáčkovi. Představení možno zhlédnout ještě 17. a 21. února 2024.
Inscenační tým Cabaretu Janáček je veden režisérkou Hanou Mikoláškovou, současně autorkou scénáře. Dramaturgem je Miroslav Ondra, producentem Tomáš Tlučhoř. Ti se na více místech vyjádřili ke koncepci i zacílení představení. Možno říct krátce – vtipně i humornou nadsázkou, při zachování noblesy a obdivu, přiblížit velkou osobnost světové opery, životem i dílem s kotvou v přístavu Brno.
Kabaret staví na Janáčkově hudbě, zachycuje dílo i život, nevyhýbá se i vážným momentům. Přeje si oslovit návštěvníky města, cíleně zahraniční. Z domácích především mladé, obecněji všechny, které (dosud) neoslovila opera a klasická hudba, nebo konkrétně Janáček. Prostředkem je snaha získat návštěvníky hudbou, ale i trochu jinak: třeba klauniádou. T. Tlučhoř hovoří o hudební show o Janáčkovi a Brnu, která dosud chyběla.
Aranžmá a nastudování nese podpis Tomáše Krejčího, pohybová spolupráce: Roman Blumaier, scénografie – David Janošek.
Účinkujících je pět, každá role je připravena ve třech alternacích. Sám jsem navštívil představení 9. února. Roli Janáčka jako mima i klauna, včetně tradičního rudého nosu, výborně sehrál Miroslav Sýkora. Byl tmelem i dobře voleným pojítkem sledu epizod i celého děje, za přirozeně převažující hudby a zpěvu. Lyrický soprán Kataríny Haščákové vyzněl v lidové písni Lásko, bože lásko, stejně tak v přednesu z písňové tvorby Janáčka. Dramatický soprán přesvědčivě rozezněla Zuzana Čurmová svým vstupem z Její pastorkyně. Obě, též dramaticky i žensky, pustily se do sebe v souboji o Mistra, v dovedně koncipované scéně. Už je tak, že „tóny“ reálné hudby života bez not, se mu nevyhýbají. Později také z hudby zaznívají. Baryton Jiřího M. Procházky v mužské menšině svůj díl uhájil, klavírní doprovod Heleny Fialové lze jen chválit.
Scéna je jednoduše a účelně řešena, jediným mobiliářem klavír a „koutek“ k posezení,stojan s kostýmy k rychlému převleku. Ty byly dobře voleny, vynikly zejména při výstupech z Lišky Bystroušky. Výlety páně Broučkovy, zřejmě pro více komediální inspirace, dostaly v přibližně celkovém hodinovém představení prostoru snad trochu až příliš. Důležité jsou projekce propojující děj snímky města, představují místa spojená s Janáčkem i fotografie rodinné. Průběžně jsou na plátně promítány potřebné anglické texty, překlady.
Velmi nápaditě a vtipně zazněly tóny Janáčkovy Sinfonietty v podání „sboru“ dětských frkaček. Komicky zdařile vyznívá hned na počátku pasáž, v níž skladatel dává vědět o svém dynamickém temperamentu, současně o snaze i přístupu zachytit a hudebně zaznamenat běžné zvuky. Klaun zde vstupuje mezi diváky, projeví se i slovně. Vyslechnutá jména okamžitě zapisuje v notách, a to, kam jen možno, co je po ruce, tudíž i na tu svou. Když nestačí, poslouží noha. S přehrávkou klavíristky spokojen není, pak ani se zápisem. Mačká a odhazuje popsaný papír, pak po něm sáhne, rozprostře, uhladí – a znovu do toho. Tvorba může být někdy i fyzicky náročná. Pěkně je volen závěr, kdy mim – Janáček působivě a citlivě v pianissimo zakončí vlastním pěveckým přednesem.
Cabaret Janáček, projekt, který společně připravil brněnský Art HubTamuza a Cabaret des Péchés s cílem oslovit i publikum, které na klasickou hudbu běžně nechodí, vtipným pojetím a svižným dějem cíl naplnil. Myslím, že může svým dílem přispět, aby Janáček přestal být pro mnohé z Brna pouze jménem.
Již před lety, kdy janáčkovský festival začínal, bylo zřejmé, že obsahuje potenciál, který může a měl by být proměněn v největší hudební i kulturní událost města. Je třeba říct, že za současného vedení Národního divadla Brno se podařilo, takovou se stává. Dnes je uznávaným, cíleně se profilujícím i rozkračujícím mezinárodním festivalem s kvalitní zahraniční účastí, velkou návštěvností a odezvou. Jistá rezerva však existuje. Co Brňané a Janáček? Jak a v jaké míře pronikl Janáček a festival do širšího povědomí místních? Festivalové dny by se měly více promítat do dění města, být událostí, kterou žije a současně se představuje příchozím i vlastní vizitkou.
Cabaret Janáček mohl by být, zejména v průběhu festivalu, jednou z možností. – Nabídkou pohledu osvěžujícím kukátkem na Janáčka a Brno za posezení ve stylovém prostředí Paláce Jalta.
