Čertovu stěnu v Brně doplňují čertíci
Nad úžasnou inscenací poslední dokončené opery Bedřicha Smetany v ND Brno
Čertova stěna je opera, která si musela prodírat cestu k přízni diváků a také impresáriů, režisérů i samotných pěvců. Její cesta byla nelehká již od začátku. Premiéry tohoto Smetanova díla na scéně Janáčkova divadla v pátek a v sobotu 6. a 7. února 2026 však smazaly veškeré nedostatky, které byly vytýkány před pražskou (světovou) premiérou v říjnu 1882 i potom později. Brněnské Národní divadlo vytvořilo nyní nádherné a pestré představení, které veškeré dosavadní nedostatky vytýkané skladateli i autorce libreta Elišce Krásnohorské přetavuje v klady, v podívanou skutečně ohromující. Dynamická inscenace nemá hluchých míst.
Dnešní divák už nebazíruje na tom, jak se měla či neměla zachovat postava ta či ona. Jen odborníci a operní fajnšmekři čtou výtky dobové kritiky, ostatně zájemci se mohou o tom hodně dovědět v obsáhlé stati programové brožury k představení z pera dramaturgyně Patricie Částkové. Podrobně a zajímavě líčí mnohdy až vypjaté dialogy mezi Bedřichem Smetanou a Eliškou Krásnohorskou než dospějí k definitivní podobě libreta. Škoda, že je dnes jakýmsi podivným zvykem tyto skvěle vybavené knížečky spíše nekupovat. Z oněch minusů, které operu provázejí, připomeňme její „skóre“ například vůči Hubičce, jak uvádí Jiří Srstka na webu Opera+ 17. 5. 2024. Čertova stěna se dočkala v Národním divadle třinácti inscenací se zhruba 430 reprízami, zatímco Hubička tam byla inscenována 17krát s přibližně 1 730 reprízami. „Až teprve šest let po Smetanově smrti se Čertova stěna vrátila na naši první scénu,“ připomíná Patricie Částková s tím, že nad operou „se vznášel stín nedůvěry v libreto i hudbu hluchého skladatele…“ Ale bylo by hrubě nespravedlivé vůči Smetanovi a Krásnohorské, jejichž byla Čertova stěna již třetím společným opusem, stavět hodnocení nejnovější inscenace na takových vzpomínkách. Kromě spousty zajímavostí uvádí divadelní brožura i brněnská provedení. První se objevilo až osmnáct let po Praze, v roce 1900, dalších nastudování nebylo mnoho, píše Částková a sděluje, že poslední premiéra byla v roce 1979 a od té doby nic, až dnes.
Jen jedinkrát ještě připomenu paní dramaturgyni, když cituje hodnocení prvního provedení v Národních listech ze 31. října 1882: „Smetanova hudba je duchaplná, jemně propracovaná a vroucně procítěná, plna fantazie i vzletu…“ Takovou ji také slyšíme pod taktovkou nového šéfdirigenta Janáčkovy opery Brno Roberta Kružíka, střídá se s ním Jakub Klecker. Dnes je provedení bezpochyby dynamičtější, výraznější. Svojí formou tady skladatel už nahlíží do 20. století, není to už prostší Prodaná nevěsta. Kdyby Smetana neonemocněl a žil ještě dalších 20 let…
Vedle skvělého výkonu orchestru a pěvců všechna hodnocení vyzdvihují nápaditou režii z dílny Jiřího Heřmana, uměleckého šéfa brněnské opery, a také scénu v Brně již známého Dragana Stojčevskiho. Oba pánové se nechali inspirovat přímo na místě děje – ve Vyšebrodském klášteře ležícím na nevelkém vrchu nad městem. Vltava teče dost hluboko pod klášterem, než aby ji přehradila hráz, tedy stěna, ale to nic neubírá na krásné romantické pověsti, předloze libreta. Autor videoprojekcí Dominik Žižka přivádí vodu z Vltavy až téměř po horní okraj vysokých oken stylizované hlavní lodi, stoupající hladinu i s rybami divák vidí. Naštěstí vše dobře dopadne, klášter není zlou mocí zničen, voda opadne, je to velmi působivé. Uvnitř hlavní lodi kláštera mnichové již od začátku inscenace otáčením zpovědnic proměňují scénu v klášterní knihovnu. O sbor se v této inscenaci dělí sbormistr Martin Buchta s choreografem Markem Svobodníkem, neb kromě zpěvu sbor vytváří i nelehké herecké a pohybové kreace téměř po celou dobu.
Devět postav a zmíněný početný sbor doplňuje skupina tanečníků v černých kostýmech se zvýrazněnými světlými kresbami kostí. Podle režiséra představují čertíky, vždyť Čertova stěna je podle něj „o čertících a myšlenkách, co máme v sobě“. V některých momentech štíhlí čertíci tančí na černém pozadí a vytvářejí působivé černé divadlo s kostlivci. Prostupují celou inscenací, kterou tak výrazně kvalitativně povyšují – opět pochvala též choreografovi. Nade všemi se ve vzduchu dlouhou dobu vznáší sólista Jan Šťáva v roli démonického Raracha. Je stejně oblečený jako čerti a jeho sytý bas několikrát zaznívá z výšky několika metrů; pěvec se netajil tím, že tato vystoupení jsou z tohoto důvodu fyzicky více náročná. Ke všemu ještě jako loutkovodič ve vzduchu ovládá větší loutku v podobě poustevníka Beneše. Intrikána, jehož pak pronásleduje svědomí… Jeden ze skvělých režijních nápadů. Tím posledním byl nástup orchestru na scénu při závěrečné děkovačce.
Sympatie vůči Janu Šťávovi vzrostly po oznámení, že bude účinkovat i ve druhé premiéře za náhle onemocněvšího kolegu Pavla Švingra. Na první premiéře patřily bouřlivé ovace rovněž Romanu Hozovi za hlavní postavu Voka Vítkovic z Rožmberka, Václavě Krejčí Houskové za postavu Záviše, mladý tenorista Daniel Matoušek zaujal jako Jarek. Děj rozuzlovala a ke šťastnému konci dovedla Hedvika ze Šauenburku v podání úžasné zpěvačky i herečky Kateřiny Kněžíkové. Výraznou postavou byl hradní Michálek interpretovaný Vítem Noskem, jeho dceru Katušku podává Lenka Máčiková. David Szendiuch přesvědčivě vykreslil Beneše a Jan Klindera se líbil jako Mnich. Alternují stejně úspěšní Jarmila Vantuchová, Peter Berger, Romana Kružíková, Petr Levíček, Doubravka Novotná, David Nykl, František Vlček a již zmíněný Pavel Švingr. Slušivé dobově laděné kostýmy navrhla Zuzana Štefunková Rusínová.
Janáčkova opera už několik dnů před premiérou zveřejnila na sociálních sítích video z přípravy této inscenace. Čišelo z něho nadšení a radost všech zúčastněných. Stejně tomu bylo i o přestávkách na premiérách. Nadšeni byli pěvci mezi diváky i samotní účinkující na slavnostním setkání po premiéře ve foyeru. Představitel Voka na první premiéře Roman Hoza se před premiérou svěřil: „Všichni, kteří operu znají a v divadle pracují dlouho, říkají, že je to nejkrásnější postava a nejlepší role. Dlouho mi trvalo, než jsem přijal, že to tak nejspíš opravdu je v rámci smetanovského repertoáru pro baryton. Zpívání je to elegantní, noblesní.“ Inscenace Čertovy stěny patří k tomu nejlepšímu v současné operní nabídce brněnského
