Český filharmonický sbor Brno zářil na Velikonočním festivalu v Salzburku vedle hvězd jako je Jonas Kaufmann a Marlis Petersen
Festival v Salzburku má vedle letního festivalu také festival Velikonoční. Každým rokem se zde uskuteční výjimečné operní představení, ve kterém se představují publiku operní hvězdy a exkluzivní orchestry a sbory. Letos to byl Český filharmonický sbor Brno, připravený sbormistrem Michaelem Dvořákem, který účinkoval v opeře Richarda Wagnera Tannhäuser spolu s lipským Gewandhausorchestrem pod taktovkou dirigenta Andrise Nelsonse a sólisty byli světově proslulí pěvci, především tenorista Jonas Kaufmann, sopranistka Marlis Petersen, mezzosopranistka Emma Bell, nebo tenorista Georg Zeppenfeld či barytonista Christian Gerhaher.
Festival se konal od 1. dubna, kdy byla první premiéra opery a poslední, derniéra, byla 9. dubna, kdy Velikonoce končily. Inscenaci připravil vizuálně a režíroval Romeo Castellucci a společně s brněnským sborem zpíval i místní Bachchor Salzburg, připravený sbormistrem Benjaminem Harmannem. Bylo to obrovské představení, které se konalo na scéně velkého Festspielhausu, který pojme 3500 diváků. Hlediště má překvapivě dobrou akustiku a obrovské, hluboké jeviště. To posloužilo režisérovi představení, který byl i scénografem a tvůrcem kostýmů, k vytvoření působivé divadelní iluze. Nebyla to však originální inscenace, ale režisér ji přivezl již jako vyzkoušenou produkci, která se hrála v Bavorské státní opeře v Mnichově v sezóně 2016-17. Ovšem se zcela jiným obsazením.
Emma Bell (Venuše), Jonas Kaufmann (Tannhäuser), tanečníci z BODHI PROJECT a SEAD Salzburg.
Romeo Castellucci byl v této inscenaci především tvůrcem vizuální stránky představení a potom teprve režisérem. Jako scénograf a tvůrce kostýmů připravil puristickou, přesto excelentní podívanou. Jevišti vládly bílé šály, visící z provaziště, které se s dějem proměňovaly. V centru jeviště poutal pozornost velký kruh, ve kterém se postupně objevovaly symbolické obrazy a ve kterém byl nenápadný vstup do Venušiny jeskyně. Velké scény byly spíše tušené, zahalené šálami či tmou. Sexuální otázku řešil režisér spolu s choreografkou Cindy van Acker svérázně. Do půl těla odhalené Amazonky střílely z luků do visícího centrálního kruhu, a suita Venušina se stále pohybovala v hromadných scénách po jevišti, a to dokonce i tehdy, když se děj odehrával na hradě Waldburgu. Nepochopitelně všudypřítomný balet v tělových trikotech se stále přeskupoval v tělocvičných pozicích a vytvářel různě velké pohybující se hromady těl, což nepůsobilo příliš esteticky. Sex se tak stal impaktní složkou děje, dokonce i svatá a andělská Elisabeth měla pod sněhobílým županem dlouhou růžovou splývavou košili, na které měla tmavě vyznačeny klouby, končetiny a dokonce i pohlaví. I ona, svatá a nedotknutelná, ho má. Divák, místo aby se soustředil na akci, hudbu a zpěv, neubránil se hledání odpovědi na otázku, proč… …Režisér tak proti původní myšlence sex kontra svatost postavil tvrzení, že vše je obsaženo ve všem a že bůh a ďábel chodí všude spolu. Tento výklad je sice možný, ale jde proti duchu opery. Závěr opery, kdy Elisabeth umírá a Tannhäuser se vrací, se odehrává na scéně, na které jsou dva velké hranoly, fungující jako katafalky. Na nich pohřební zřízenci upravují těla zemřelých, které nakonec zpopelňují. Nad tím běží text, že uplynulo milion let, tedy že čas přestal být počitatelnou veličinou. Po otočení hranolů je na nich nápis – Jonas a Marlis, což posouvá význam opery někam úplně jinam. Ti dva se potkávají nad popelem, berou ho do dlaní a sesypávají ho na jednu hromádku. Přece jen se spolu spojili.
Tyto režisérovy nelogičnosti nijak nesnižují hodnotu a provedení Wagnerovy hudby. Naopak, Gewandhausorchestr pod vedením dirigenta Andrise Nelsonse hrál s výsostně citovým nábojem, čistou intonací a vytvářel klenuté plochy, které plynuly v nekonečném gradujícím proudu z jemně se chvějících pián postupně do burácejících vrcholů, které doplňovali pěvci nosnými a plnými barevnými hlasy, nesoucími se v nekonečné kantiléně.
Salzburský festival vsadil v této inscenaci na hvězdy. Jako Tannhäuser se představil hvězdný německý tenorista Jonas Kaufmann, který v této roli debutoval ve Wágnerovských operách. Jeho hlas není prvotně wágnerovský, jeho tenor je měkký a hladivý a postrádá údernost, kterou nahrazoval plností hlasu a výrazem. Představitelka Elisabeth, skvělá německá sopranistka Marlis Petersen, rovněž debutovala ve wagnerovské opeře, její hlas zářil, chvěl se procítěností a její piána byla niterná a skvostná. Oba jsou vrcholoví pěvci, kteří účinkují na předních světových scénách a oba plní svým uměním světové operní domy. V roli Venuše byla ohlášená ještě lotyšská mezzosopranistka Elina Garanča, která debutovala na salzburském festivalu v roce 2003. Má za sebou operní role na světových scénách a její věhlas zaručil, že představení Tannhäuserra byla v Salzburku vyprodána téměř půl roku dopředu. O to větší rozčarování pro publikum bylo, že asi měsíc před premiérou Elina Garanča své angažmá v inscenaci odřekla, údajně ze zdravotních důvodů, a role se ujala britská pěvkyně Emma Bell. Její hlas je pevný a tmavý, pro Venuši jí chyběla v něm svůdná sladkost, zato ji nahradila vášní. Všechny sólové hlasy uchvacovaly vroucností i barvou a schopností nést hlas na dechových vlnách nad burácející plochou orchestru. Skvělým Wolframem byl barytonista Christian Gerhaher, jehož soutěžní píseň o lásce patřila k vrcholům inscenace a za niž sklidil největší ovace, Hermannem byl basista Georg Zeppenfeld, Walthera zpíval Sebastian Kohlhepp.
Velké pěvecké plochy má v opeře sbor, se kterým si nejspíš režisér inscenačně nevěděl příliš rady a proto ho upozadil do zadního plánu jeviště za dlouhé šály, či dokonce do černého pozadí a do plášťů s kápěmi. Přesto se devadesátičlennému sboru podařilo podat vyvážený a kompaktní výkon, hlasy, zejména soprány, zněly měkce a nosně, tenorové plochy byly pevné a zvučné a barevně hutné basy podkreslovaly celek. Skutečnost, že téměř třetina členů sboru byl místní Bachchor Salzburg, nebyla znatelná, což byl jistě výsledek práce mladého sbormistra Michaela Dvořáka.
Představení na Salzburském festivalu jsou vždy prestižní společenskou a uměleckou událostí a vyprodané obrovské divadlo nešetřilo nadšením a potleskem. Pro Český filharmonický sbor Brno to byla nejen pracovní příležitost, ale především nesmírně prestižní akce, která opět dokázala, že sbor se stále drží umělecky mezi špičkovými soubory Evropy a že se s nimi v symfonickém i operním světě počítá. Je to výsledek třicetileté neutuchající, systematické a nesmlouvavé práce sbormistra Petra Fialy, který sbor založil, a kterému se podařilo ho vypracovat mezi špičková evropská sborová tělesa. Není nezanedbatelné ani to, že skvěle reprezentuje nejen město Brno, ale i Jihomoravský kraj a Českou republiku.
Jonas Kaufmann (Tannhäuser), Marlis Petersen (Elisabeth), Český filharmonický sbor Brno, Bachův sbor Salzburg.
Foto nahoře:
Georg Zeppenfeld (Hermann, durynský landkrabě) a Jonas Kaufmann (Tannhäuser).
