Činoherní scénu MDB ovládly Prachy!
Komediální fraška anglického autora byla dobrou volbou
Na jeviště vstoupí první postava. Jean Perkinsová, manželka hlavního hrdiny. Ještě než začne mluvit, divák se směje. Nejdříve totiž herečka strašně vykřikne, důvodem je shrnutý potah na pohovce. Pak teprve přichází konsternovaný manžel Henry, úředník s průměrným příjmem drže v ruce nalezený černý kufřík s balíkem peněz. V metru ho omylem zaměnil za svůj. Tak začíná příjemná a diváky velmi kladně přijímaná fraška anglického klasika tohoto žánru Ray Cooneyho.
Jmenovaná ústřední dvojice ve složení Andrea Zelová a Aleš Slanina hraje tak, že do londýnského bytu druhé poloviny minulého století prostě patří. Divák má pocit, že se jakýmsi průzorem dívá do onoho prostředí, opravdoví jsou i ostatní herci. Rychle se střídají, jak se sluší na dobrou frašku. Nejdříve Lenka Janíková coby rodinná přítelkyně Betty Johnsonová a Petr Štěpán v roli jejího manžela. Až se trochu rozehraje absurdní děj, vejde policista Davenport v brilantním podání Jana Mazáka. Děj valí kupředu též policista Slater, jehož hraje Richard Pekárek. Patrik Földeši nečekaně a opakovaně vráží na scénu jako dotěrný taxikář, k rozuzlení dopomůže Ondřej Halámek coby obávaný kmotr…
V lednu 2011 měla tato hra v překladu rovněž Pavla Dominika premiéru v pražském Divadle Palace. Postavu Jean Perkinsové (první na jevišti) hrála tehdy Vanda Hybnerová, přičemž si vysloužila kritické hlasy za přílišné přehrávání. Pražskou inscenaci jsem neviděl, ale možná, že někomu se také bude zdát, že Andrea Zelová přehrává. Jsem přesvědčen, že nepřehrávala ani Hybnerová, ani její brněnská kolegyně nepřehrává, byť velmi hlasitě každou chvíli zakřičí. Oba režiséři, tedy Jana Kališová v Praze a Stanislav Slovák v Brně, pochopili, že to tak má být. Jsme totiž, znovu opakuji, ve frašce, dokonce v klasické anglické, o jejíž historii podrobně píší, jako vždy, v programové brožuře. Postavy frašky jednají tak trochu nenormálně.
Zelová si svoji hlasitou roli, i když ve svých proměnách nelehkou, zjevně užívá. Stejně jako její partneři. Všichni herci v této brněnské inscenaci prokazují své komediální vlohy a představení staví na vysokou interpretační úroveň. Petr Štěpán jako Vic Johnson je vážnějším, o to však legračnějším protějškem po celou dobu šokovaného Henryho. Aleš Slanina dává této postavě úžasný švih, dobrým nápadem jsou velké černé brýle. Betty Lenky Janíkové je líbezná, usměvavá, šarmantní, sebevědomá.
Jak napsal anglický spisovatel Michael Arditti v roce 1992 pro The Times, „děj frašky žene kupředu panika, postavy lžou, aby si zachovaly tvář, což ještě umocňuje jejich potíže, protože se následně musí vypořádávat nejen s původním problémem, ale i se lží, a proto se chovají ještě bizarněji…“
Tak je to i ve frašce Prachy! Hlavní hrdina Henry jedná hned ze začátku nepochopitelně, chce ujet s ne zrovna poctivě nabytými penězi ze země i se svojí ženou, která samozřejmě odmítá, načež pokračuje nádherný kolotoč absurdních a nečekaných, patřičně legračních situací. Kouzelné je mj. přehazování kufříků – s penězi či se svačinou. Divák nakonec ztrácí přehled který je který a s napětím očekává, co v otevíraném kufříku, který přechází v určitých momentech z ruky do ruky, bude. A k tomu ještě na premiéře praskne policistovi při navlékání gumová rukavice. Richard Pekárek nezakrýval smích z nečekané situace, bylo to takové nechtěné vylepšení. Nebylo nicméně zapotřebí, v inscenaci je spousta krásných momentů díky hercům i režisérovi, nemluvě o autorovi. Andrea Kučerová oblékla postavy do nijak extravagantních, přitom slušivých kostýmů. Výtvarník Jaroslav Milfajt vytvořil jednu neměnnou scénu, obývacího pokoje Perkinsových v londýnském Fulghamu. Scénická hudba „kmenového“ a osvědčeného autora Davida Kachlíře ladí s nečekanými událostmi na jevišti, dobře se poslouchá. Pochvalu zaslouží i stavěči kulis, protože všechny dveře musí být fortelně upevněny, aby unesly zátěž častého otevírání – zavírání. Postavy chodí i běhají po jevišti jako v komediích oblíbeného Georgese Feydeaua.
Kdybyste komediální frašku Prachy! neviděli, nestane se nic. Pokud ji zhlédnete, budete se celý večer skvěle bavit a potěšíte i přátele, kterým tento kus doporučíte. Ostatně opus Ray Cooneyho jsme viděli na Činoherní scéně již před deseti lety rovněž v režii Stanislava Slováka, název zněl Dvojitá rezervace, repríz bylo pětašedesát! Stejný byl a je dramaturg, Jan Šotkovský.
