Divadlo bez šampaňského…
K premiéře inscenace Drákula na Činoherní scéně Městského divadla Brno
Moudrá sentence jedné z mých babiček: „Není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem“, mi vytanula na mysli, když jsem 13. prosince večer v hledišti Městského divadla Brno sledoval reakce spoludiváků premiéry inscenace Drákula. Zatímco někteří se doslova „řezali do kolen“, jiní je s údivem pozorovali. Pravda, hlasitý smích občas zazněl, jen co se některý z herců objevil na jevišti ve štychu. Nejspíše příbuzní, říkal jsem si, nebo je to v MDB už taková tradice, podobně jako neodmyslitelný finální „stendingovejšn“.
Obdivuhodné pohybové kreace Richarda Pekárka v titulní upíří roli, jimiž karikoval muže milující pouze muže, mne nijak neurážely. Naopak, výborně jsem se i bavil, a určitě nejen proto, že mne občas členové zmíněné komunity považují za svého. Chyběla mi ovšem přestávková sklenička, abych se dokonaleji vžil do proponované silvestrovské reprízy, při které se snad i vyplní sebejistá anotace programu: „Všechny postavy příběhu jsou hrány pouze pěti herci za minimálních vnějších efektů, s o to větším důrazem na přesnou komediální souhru a hereckou ekvilibristiku nenechají diváky vydechnout.“
Hrůzyplný příběh upírského románu Brama Stokera, (česky naposledy 2025, Dobrovský s.r.o., překlad Martina Šímová), si pro veleúspěšné muzikálové zpracování mimo mnohé jiné u nás v „devadesátkách“ vybralo hvězdné trio Svoboda-Borovec-Hes. „Čtyřprocentního“ upíra použil v zatím posledním filmovém přepisu (1992) i věhlasný F. F. Coppola. Broadwayskou humornou adaptaci (2025, Gordon Greenberg/Steve Rosen) upravili pro své činoherní nastudování režisér Stanislav Slovák a dramaturgyně Klára Latzková do podoby bizarní inscenace pseudokočovného souboru, co se ne právě úspěšně brání jevištním přešlapům.
Záměrně poodhalené střídání tří dvojrolí skýtá řadu komediálních akcentů, které vyznívají díky přímému kontrastu s deklamovaným detektivkovým dějem. Hodně pomáhají kreativní kostýmy (Andrea a Adéla Kučerovy), bazální je ovšem odzbrojující pohybové nastudování, na kterém spolupracovali Martin Pacek a Jiří Daniel. Pětilístku hlavních protagonistů civilně sekundují dva „naturščici“ (hostující Jaroslav Záděra a Robert Hamala). Navodili atmosféru psycholéčebny, jejímiž chovanci, takto vtahovanými do atmosféry děje, mají být sami diváci. Zatímco dvě polohy Jiřího Daniela (psychiatr a psychotik) se „provalily“ poměrně záhy, dvojrolí Andrey Zelové (dcera Mína, lovec upírů Van Helsing) kus kulminuje. Katarzní proměnu Martina Mihála z ušlápnutého realiťáka v … (nechci prozrazovat hlavní pointu) lze považovat za dramaturgický, ovšem zde také herecký majstrštyk.
Jestli bych se (čistě teoreticky) měl vypravit na druhou brněnskou premiéru Drákuly (31. 12. 2025), rád bych s sebou vzal svou druhou babičku. Za mlada sloužila ve Vídni u hraběnky (X. Y.), které dělávala společnost i ve společnosti. Kdyby babča ještě žila, asi by to stejně odmítla. V obou sálech MDB totiž nejsou lóže, a divadlo bez šampaňského, jak říkávala, bývá nuda.
