Do světa Arnošta Lustiga
(do světa hrůz i lidskosti)
V přehršli knih, které vyšly v tomto roce, rád upozorňuji na knížku naší kamarádky, spolupracovnice Moravskoslezského kruhu a dopisovatelky novin Pečujeme doma, Ladislavy Chateau…
Ladislava Chateau je Pražka – a současně Pařížanka. Své první knihy vydala v Brně, v roce 2004 jí v nakladatelství Doplněk manželů Šabatových vyšla knížka nazvaná Barman rytířem čestné legie, o jejím prastrýci, který utekl z transportu do Terezína a stal se, podle mnoha nejen francouzských odborníků, slavným barmanem, prý nejslavnějším na světě a za války účastníkem odboje, za což získal nejvyšší francouzské státní vyznamenání, rytíře Řádu čestné legie.
Brněnské nakladatelství Host jí v roce 2016 vydalo knihu s tématikou závažnější, Vlak do Výmaru, volnost, rovnost a bratrství s Goebbelsem. Hovoří o selhání řady francouzských intelektuálů v obsazené Francii, přičemž vnímavý čtenář najde paralelu s naší dobou a naším prostředím. Kniha popisuje, kterak se francouzští spisovatelé a autoři nechávali zvát říšským ministrem propagandy Goebbelsem na opulentní setkání do Výmaru, spojené s prezentací nové nacistické umělecké scény, za což se odvděčovali obdivnými články. Autorka otevřeně říká, že intelekt není zárukou spisovatelova či umělcova charakteru…
Ladislava Chateau je vystudovanou právničkou, pracovala v sociálních službách, učila, působila na našem velvyslanectví v Paříži, vdala se a se svým druhým manželem, Francouzem, žila v Paříži, posléze se vrátila do Prahy ke svými nemocným rodičům. Odtud její spojenectví s Moravskoslezským kruhem. Pro upřesnění, ten se angažuje v sociální oblasti, s odborníky řady odvětví připravuje programy pro ty, kdož se rozhodli či rozhodují, že své blízké neodevzdají ústavu, ale budou o ně pečovat doma… Jeho duší je kolega Antonín Hošťálek.
Publicistická činnost Ladislavy Chateau se odbývala v Literárních novinách, Tvaru, Lidových novinách, v časopise Konec konců, v Listech a na vlnách řady rádií. V roce 2006 jí v Psychoanalytickém nakladatelství vyšla kniha Portrét pro Lou, Sabinu a Marii, věnovaná osudům tří významných evropských psychoanalytiček: Lou-Andreas Salomé, Sabiny Spielreinové a Marie Bonapartové. V jednom z rozhovorů konstatuje, že zájem o psychoanalýzu vzbudily její osobní problémy, jež se rozhodla léčit psychoanalýzou, nicméně stejnou měrou přispěly i osudy oněch tří žen, které svými půvaby a inteligencí okouzlily i rozhádaly tehdejší slavné filosofy a psychoanalytiky Junga a Freuda…
A ještě aktuálně: Za knížku Bylo jich pět…Kolaborace, trest a rozpory (vydal Galén, 2023) získala Chateau letos Cenu Egona Ervína Kische za literaturu faktu. Převzala ji koncem září tohoto roku na zámku v Letohradě… Kniha v podstatě navazuje na Vlak do Výmaru, hlouběji rozebírá jedno z francouzských traumat, kolaboraci francouzských intelektuálů a vichistické vlády (působila v jižní části Francie a dovolila odsun pětasedmdesáti tisíc francouzských Židů do koncentračních táborů, německé armádě v podstatě předala francouzská území v Africe…)
Dnes bych ale raději hovořil o knize Život nebo psaní? Je to soubor rozhovorů s Arnoštem Lustigem, doplněný úryvky jeho literárních textů, vzpomínkami jeho ženy Evy, jejich dětí Josefa a Evy, a přáteli… Zdá se mi, že dílo Arnošta Lustiga, inspirované válkou, Terezínem, koncentračními tábory, nacionální nenávistí a ve svém výsledku touhou po lidskosti jako by bylo stále potřebnější…
Arnošt Lustig patří k významným tvůrcům, kteří vstoupili do literatury v padesátých letech. Na rozdíl od řady tehdejších spisovatelů a básníků, ač straník, nepodlehl politické poptávce a jeho povídky, ani ostatní dílo nepropagovaly budovatele šťastných zítřků. Čerpal ze svého života, z každodenních situací, jichž byl svědkem v Terezíně i v koncentračních táborech. Už v raných pracích Noc a naděje a Démanty noci jsou jeho hrdinové a hrdinky obyčejní lidé, jejichž charakter se projeví v mezních životních situacích. Ani v pozdějších novelách a románech neopouští téma války a holocaustu. Varuje se drastických popisů, zrůdnost tehdejších mocipánů prosvítá v psychologicky vypjatých situacích, jejich nadřazenost postrádá lidskou dimenzi a činy popírají smysl lidského bytí.
Ladislava Chateau to dokládá úryvky z novel Dita Saxová, Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou a Lustigovými úvahami. Ditu Saxovou napsal Lustig v roce 1962 a je o dívce, která se vrátila z koncentračního tábora a to co prožila, neopouští její mysl ani v poválečné době, plné chaosu, hledání a nejistot. Traumat se nezbaví ani v klidném a spořádaném Švýcarsku… kde si vezme život.
Velkého věhlasu i zahraničního, adaptací divadelních i filmové doznala Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou z roku 1964. „Je to, mimo jiné, ukázka klikaté cestičky, kterou se realita dostává do literatury. Síla uměleckého díla totiž spočívá i v tom, že někdy dokáže skutečnost přiblížit lépe než historické analýzy…“, píše Ladislava Chateau, když pátrá po prapůvodu události, jež je inspirací pro Lustigovu novelu. Stalo se v Osvětimi patrně v roce 1943: židovská dívka vytrhla esesmanovi Horstu Schillingerovi pistoli, zastřelila jej a postřelila jeho pobočníka… Podstatnou část knihy tvoří dopisy, které si autorka po řadu let vyměňovala s Arnoštem Lustigem, a v jednom z nich Lustig popisuje i původ a okolnosti oné události, jež se postupem doby stala legendou… První zprávu o ní podává polská spisovatelka Krystyna Živolská v roce 1946, píše Lustig, a onou dívkou je polská Židovka. Další autoři tvrdí, že šlo o italskou tanečnici, pak o polskou herečku Reginu Zuckerovou, další uvádějí herečku francouzskou, objevuje se Belgičanka, Rakušanka… Ale dívka v řadě oněch příběhů nebyla jen symbolem odvahy a krásy, tak jako u mě, říká Lustig, někteří tvrdí, že to byla konfidentka gestapa, která měla přesvědčit v Itálii zajaté bohaté židovské obchodníky, aby nacistům otevřeli svá konta, a to je zachrání, budou převezení do Švýcarska… Židovští obchodníci uvěřili – a skončili v plynové komoře… Kateřina Horovitzová tu lež prohlédla, v televizním filmu Antonína Moskalyka vytrhne esesmanovi pistoli… Stane se tak při výslechu a scéna má erotický podkres, Kateřina je nucena se pro potěchu esesmanů svléknout – a poslední kus oblečení vrhne Schillingerovi do obličeje, vytrhne mu pistoli… „Nakolik ses nechal unášet vlastní fantasií a nakolik jde o úmysl podat svědectví?“ – ptá se Ladislava Chateau… Lustig odpovídá, že ho překvapilo, když zjistil, že příběh, o němž se dozvěděl z vyprávění, se vskutku stal. A že jeho literární přepis zaujal tolik i mladých lidí… Zdá se, že popis zla může způsobit i Dobro, dodává Ladislava Chateau…
Odvaha a vzpoura v posledních fázích beznadějné životní situace je všelidská – a opředená legendami. Daleko od Prahy, na Valašsku se vypráví, že starosta Vsetína, majitel a později ředitel elektrotechnické firmy, vynálezce, moravský Edison, jehož firma zaměstnávala téměř dva tisíce lidí, tvůrce populární Slovenské strely Josef Sousedík při výslechu napadl esesáka, vytrhl mu pistoli, vyšvihl se na okenní parapet – žel, vyskočit se mu už nepodařilo… Historici jsou střídmější, pasáž o pistoli zpochybňují, ale pokus o likvidaci esesáka Kremera, i okenní parapet nikoli… Zatím co o odvaze půvabné dívky dnes ví málem celý svět, o činu hrdého Valacha, kapitalisty a vykořisťovatele se dlouhá léta nemluvilo…
Kromě rozhovorů s Arnoštem Lustigem, ať z očí do očí v pražské kavárničce a dopisů z tuzemska i z daleka, uvádí autorka v knize i své články věnované dílu Arnošta Lustiga, uveřejněné v řadě časopisů i v rozhlase. Lustigův život je pro autorku zrcadlem celého dvacátého století. Po válce, po návratu z lágru začal Lustig vyprávět o tom, co se dělo v Osvětimi-Březince… a nikdo mu nevěřil… Do roku 1969 žil v Praze a napsal a vydal nejméně dvanáct knih na téma války a holocaustu. Pak odešel do emigrace, žil v Izraeli, kde toužil po Praze… jak říká, pak přednášel na amerických univerzitách… V rozhovoru pro Tvar v roce 2007 Chateau popisuje, jak Lustig bolestně nesl, když propukla v Jugoslávii nacionální nenávist a etnické čistky v Srebrenici roku 1995 měly na osm tisíc mrtvých bosenských mužů a chlapců… Zlo je možné v každé době… říká Lustig.
V revue Konec Konců (vycházel péčí Moravskoslezského kruhu v letech 2004 -2007) přemýšlejí Chateau s Lustigem o soudobých podobách života – a jeho konci. O eutanázii, o častých sebevraždách… Lustig říká, že nacisté bez skrupulí a lítosti masově vraždili v koncentračních táborech, ale nesmírně je rozčilovalo a zuřili, když se lidé rozbíhali proti drátům nabitým vysokým napětím. Chtěli být pány nejen národů, ale i každého jednotlivce a nesnášeli, když lidé brali svůj osud do svých rukou bez jejich vůle. Tak je to i v mnoha společnostech dneška…, říká Lustig…
Kniha Ladislavy Chateau nepopisuje Lustigův život chronologicky, den po dni, jak často činí mnohé publikace o umělcích či jiných osobnostech. Lustig je představován úryvky svých děl a rozhovory, jež s ním a jeho blízkými i jeho přáteli autorka vedla. O čem? Napoví názvy jednotlivých kapitol či podkapitol: O mamince, lidech bez hrobů, ženách, humoru, cestování, čtenářích, literatuře, G. Grassovi a o rovnítku mezi nacismem a komunismem… O neschopnosti vžít se do utrpení živé bytosti… O tom, že je-li jeden člověk v lágru, jsou v lágru všichni lidé… Můj otec a pan Lustig šli napravo, rozhovor s Jiřím Justem… Arnošt Lustig: exil jako osud… Můj manžel Arnošt Lustig… A název knihy: Život, nebo psaní?
Nu, to je otázka. Odpověď si přečtěte.
xxx
Kdysi jsme si povídali: Ladislava Chateau, její dlouholetá přítelkyně Erika Bezdíčková (září je měsíc, kdy přišla na svět a z něj i odešla: 1931 – 2020), a já. Taky o Arnoštu Lustigovi. (Po příjezdu do Osvětimi třináctiletou Eriku poslal Mengele nalevo, do života, její maminka musela napravo…) „No, já tedy nevím,“ povídá Erika, „mně se někdy zdá, že ten Lustig byl v úplně jiném koncentráku než já…“ Ten rozdíl, povídá Ladislava Chateau smířlivě, je v tom, že Lustig své zážitky zpracovává literárně, s uměleckou silou, a někdy i nadsázkou, kdežto tvé vzpomínky jsou věcné, ale stejně působivé… A jsou psány tak, aby jim rozuměla nejen tvá vnoučata, ale i děti celého světa…
Erika Bezdíčková (vlevo) a Ladislava Chateau, z přednášky v sále brněnské Židovské obce, 2020.
A navíc, povídám, zatím co Lustig byl od počátku, od opuštění koncentráku vedený touhou vypovědět všechno co prožil s touhou po spravedlnosti, Erika patří k těm, a bylo jich hodně, co o té době nemluvili, ani nechtěli… Někteří si mysleli, že jim nikdo neuvěří, jiní měli výčitky, že přežili, někteří dokonce proto, že místo nich šli na smrt jiní. Teprve když Lovec nacistů Simon Wiesenthal Erice řekl, že je její povinností hovořit, začala o tom vážně uvažovat. I díky naléhání přátel pak v roce 2010 vznikla knížka Mé dlouhé mlčení a s ní stovky návštěv a besed se školáky i s dětmi v českých zemích, v Rakousku i Německu.
