Etnografka Vlasta Svobodová: cesta k filmu
K uctění památky nedávno zesnulé brněnské etnografky a filmařky paní Vlasty Svobodové byly věnovány dva vzpomínkové večery s projekcí z její filmové tvorby. Konaly se ve dnech 9. a 16. října 2025 v Dietrichsteinském paláci Moravského zemského muzea. Nahlédněme však nejprve trochu do nedávné historie Brna, ke zdejšímu vkladu do dějin kinematografie.
V roce 1921 se stal profesorem na nově ustavené Masarykově univerzitě Vladimír Úlehla (1888–1947). Zřídil zde a vedl Ústav pro fyziologii rostlin. Byl nejen uznávaným vědcem, ale i výraznou osobností, která se zřetelně zapsala do kulturního a společenského dění své doby. V oboru, jemuž se věnoval, získal mezinárodní věhlas, souběžně jako průkopník vědeckého a naučného filmu. Světový úspěch přinesl jeho film Pohyby rostlin (1928), vzniklý na brněnské univerzitě, v první u nás specializované laboratoři. Spolupracoval na něm s tehdy studentem Calábkem a filmovým kameramanem a režisérem Jindřichem Brichtou. Společně zvládli náročné technické problémy při přípravě a snímání časosběrného filmu jako prostředku vědeckého poznání. Úlehla, v obecném povědomí Brna málo již známý, vykonal pro univerzitu, město i zemi za necelých šedesát let života opravdu mnoho. Pomocnou ruku uměl podat i následníkům. Světově uznávaný profesor Jan Calábek (1903–1992) se stal klasikem českého vědeckého filmu, rozvinul techniku časosběrných studií prostřednictvím filmu. Na doporučení Úlehly byl přijat jako vysokoškolský pedagog. Uplatnit tak mohl svou erudici a získat více prostoru pro vědeckou filmovou tvorbu.
Tak se malou vycházkou do nedávné minulosti, posunujeme k dnešku. S důrazem na vždy platný význam přirozené generační spolupráce a kontinuity, ve všech oblastech lidského snažení a konání. Současně ke generaci další, zde reprezentovanou Vlastou Svobodovou. Tu, jak sama vzpomínala, k zájmu o film inspiroval a podnítil právě profesor Úlehla.
Život PhDr. Vlasty Svobodové, CSc., M.A., rodačky z Lelekovic, je spjat s Brnem a ohraničen daty 31. 1. 1930 – 25. 1.2025. Absolvovala obory historie umění a etnologie na Filozofické fakultě MU v Brně, v Praze pak FAMU. Poznatky z okruhů studia dokázala logicky a umně skloubit. Nejen jako etnoložka za víc jak třicetiletého působení v Ústavu pro etnografii a folkloristiku Akademie věd, ale po celý svůj aktivní život. Věnovala pozornost lidové kultuře a umění, tradicím, obyčejům, folkloru, zejména na jižní Moravě a Vysočině. Je autorkou odborných i populárně naučných studií a publikací z oboru včetně naučných a popularizujících filmů. Z knižních připomeňme tituly Filmová technika ve společenských vědách, zejména etnologii (2014) a O smyslu etnologie (2016), vydaných v brněnském nakladatelství Šimona Ryšavého.
Její podpis režisérky a scénáristky je na řadě krátkých filmů nejen etnografických, ale i dokumentech či filmových medailoncích, věnovaných významným osobnostem Brna a regionu. Zde se opírá o erudici historičky umění, filmařky a publicistky s dovedností oslovit znalé, stejně jako diváka, který se s prezentovanou osobností setkává ponejprv. Zkušená filmařka široce spolupracovala s filmovými studii i televizí. V roce 1986 byla oceněna Československou akademií věd za popularizaci vědy. Roku 2016 získala Cenu Jihomoravského kraje za přínos v oblasti vědy a poté Cenu města Brna za rok 2019 v oblasti žurnalistika a publicistika. Připomeňme, že v roce 2001 spolu s novinářkou Janou Čipákovou založila Press Centrum Brno, jemuž donedávna stála v čele.
Letošní nedožité pětadevadesátiny se staly podnětem k uctění památky dvěma setkáními s paní Vlastou Svobodovou prostřednictvím projekce jejích krátkometrážních snímků. Organizátory byl Etnografický ústav Moravského zemského muzea a Press Centrum Brno ve spolupráci s Etnologickým ústavem Akademie věd ČR v. v. i., Ústavem evropské etnologie FFMU a Ústavem filmu a audiovizuální kultury FFMU. Do přípravy a organizace a zpracování informačního tisku se zapojila Unie výtvarných umělců ČR. Organizační a koordinační pracovník Unie PhDr. Oskar Brůža se do průběhu setkání zapojil vlastním slovem a připravil přehledný informační letáček.
Filmové snímky vybral a k projekci uspořádal povolaný, s filmografií a s životním dílem paní Vlasty podrobně seznámený PhDr. Petr Kňava, PhD. Byl jejím blízkým spolupracovníkem, zpravidla jako kameraman. Znám je např. také jako autor knihy Brno evropským Hollywoodem (CERM Brno 2011). Filmový program byl nosně strukturován, nabídl divákům náhled do hlavních okruhů zájmu a tvorby režisérky.
Oba filmové večery provázela zasvěceným úvodním i závěrečným slovem vedoucí Etnografického ústavu MZM,PhDr. Petra Mertová, Ph.D.
Projekci v obou dnech zahájil film z předání Cen města Brna za rok 2019. Přiblížil atmosféru slavnostní chvíle a nabídl pasáž věnovanou úvodnímu slovu a představení laureátky primátorkou města Brna JUDr. Markétou Vaňkovou a poté islovu oceněné. Po oba večery přednesla studentka herectví JAMU Karolina Anna Měřínská vzpomínku filmařky na režijní spolupráci s Miroslavem Horníčkem, autorem a režisérem Dámské volenky, uvedené v roce 1981, v tehdejším Divadle bratří Mrštíků.
Z promítnutých filmů vzpomenu jen několik. – Velký špalíček (Krátký film Praha 1981) o rekonstrukci středověkých domů v centru Brna a Objev století (1988 v téže produkci) – k nálezu trojhrobu lovců mamutů v Dolních Věstonicích. Oba snímky přesvědčují o trvalém významu dokumentárního žánru. Pro historiky důležitý audiovizuální záznam události, pro pamětníky chvilka k nostalgii (To snad není pravda, jak je to dávno, kam jsi uplynul, můj čase?) či k prožitku vlastní důležitosti (U toho jsme přece byli!), pro později přivedené na svět téměř objevitelskou cestou, snad až do hlubin pravěku… Výroba lněného oleje (1972) je též dokumentem s takto obecným posláním, specifikou však náleží k těm zachycujícím způsob výroby těsně před jeho zánikem a nahrazením moderní technologií. Takové dokumenty jsou významné pro historii vědy, práce, výroby, technického pokroku. Svatba to je smlouva (1988), je film ostravské televize, na němž spolupracovala i PhDr. Hana Dvořáková z Etnografického ústavu MZM. Zde možno vnímat jako z více filmových snímků a mnoha studií a odborných textů návaznost na profesora Úlehlu. Ten měl mimo jiné velké hudební nadání a zájem o lidovou kulturu a folklor. Ve Velké nad Veličkou vyhloubil též, zřejmě první filmovou brázdu, celovečerním snímkem Mizející svět (1932). I těm z nejschopnějších se však nevyhne neúspěch. Film, jak si přál, neoslovil, přinesl naopak tvůrci mnoho starostí. I tak je však důležitým mezníkem filmové dokumentace. Nepochybně by byl potěšen, kolik následovníků má, kolik je zájmu a úsilí o zachycení mizejícího, s citem a porozuměním však živého a přetrvávajícího světa folkloru, melodií, zvyků a obyčejů Moravy.
Vyvrcholením obou vzpomínkových filmových večerů byly dokumenty, výstižněji medailonky, věnované třem výtvarným umělcům. Vhodně byly řazeny na závěr obou z večerních setkání. – Ani den bez kresby, TV film (1996) přiblížil osobnost a dílo známého malíře a sochaře z Tvarožné u Brna Vladimíra Drápala (1921–2015).
Titulek TV filmu Moje obrazy jsou dílem staletí (2006) vystihuje ústřední zaměření výborného malíře, současně vynikajícího restaurátora, s evropským přesahem uznávaného odborníka a mistra oboru, tuřanského rodáka Vladimíra Terše.
Rudolf Kundera (1911–2005) – český malíř v Provence – Krátkometrážní TV film (1996), specifikovaný jako vzpomínkový a životopisný následoval po předchozím v druhém večeru, byl závěrečnou tečkou za celou událostí. Oproti oběma medailonkům měl delší stopáž. Od natočení filmu uplynulo ve Svratce dost vody a dnes myslím i díky tomuto filmu již neplatí tehdejší konstatování: „Přestože jeho obrazy zdobí přední galerie světa, jeho dílo zůstává u nás téměř neznámé.“ Osud jej zavál do Francie, na domov nezapomněl, domů se vracel. K rodové větvi Kunderů – Milanovi a Ludvíkovi nesporně patří a zaujímá své místo.
Scénáristka a režisérka se v medailonech mohla opřít o fundament historičky umění, současně o um a cit v zachycení osobností světa výtvarného umění. Na nevelkém prostoru krátkého filmu plasticky zobrazila malíře a díl. Zachytila je v domácím prostředí a v nejbližším okolí, v činnosti, organicky vkomponovala jejich vlastní projev, úvahy, názory, glosy. Díla vstupují do děje přirozeně, charakteristiku osobností dotvářejí místa malíři zvlášť blízká, pro život a umělecký vývoj často i formativní. Podařilo se jí přiblížit výsledky tvůrčí práce, současně vnímavě a citlivě umělce jako osobitého tvůrce, nenásilně nabídnout vlastní náčrt jeho temperamentu, povahy, vidění světa… Tyto dokumenty paní Vlasty Svobodové nesou punc vlastního uměleckého vnímání a ztvárnění, aniž by přitom nějak potlačily do pozadí, co je pro každý dokumentární film zásadní.
Večery s filmy Vlasty Svobodové v MZM byly důstojnou vzpomínkou, současně zajímavou přehlídkou krátkometrážních filmů, které oslovily a upoutaly poměrně vysoký počet diváků. Zdařilá akce vede k otázce, zda zdánlivě zestárlé či „zastaralé“ dokumentární filmy opravdu nemají již co sdělit, zda jejich údělem je trávit čas v archivech, k zapomenutí, až k nenalezení. Nenašly by mnohé z nich své diváky třeba u televizorů? Samozřejmě, takové množství, jako při jednokopytových seriálech, by jich zdaleka nebylo…
Možná však, že do pravidelnějších setkání s filmem naučným a dokumentárním, se pustí hlavní z organizátorů vzpomenutých setkání, které se opravdu vydařily.
