František Schildberger napsal knihu Řeč o provaze
…rozuměj v domě oběšencově. Není radno vždy mluvit o všem.
Básník, publicista, pedagog etc. František Schildberger si rád hraje se slovy. V roce 2022 vydal nevelkou knihu Meziřádky, o dva roky později to byly Řádky mezi řádky. Jsou to kratší i delší deníkové zápisky, úvahy a glosy o událostech, především v politice. Autor navázal svojí nejnovější knihou Řeč o provaze. Dnes již snad méně známé přísloví pokračuje …v domě oběšencově. Tedy, a František to vysvětluje na zadní straně brožované publikace, mluvit před lidmi o věcech, které také (nebo právě jim) mohou býti vytýkány.
Autor, člen Syndikátu novinářů ČR, toto přísloví také aplikuje na některé události roku 2024. Atributem knihy jsou glosy, hodnocení, kritika. František cituje událost a následně zaznamenává své postoje. Čímž také nese svoji kůži na trh, neb některé jeho názory nesdílí každý a vlastně ani nemůže, autor s tím počítá. Tak jako ve dvou jmenovaných knížkách ani v Řeči o provaze nezapírá svoji víru. Hlubokou, kterou obdivuji i jako materialista, připomíná mně svojí hloubkou a upřímností Jana Amose. A svoji víru dává na odiv hned na 12. straně, kde se zlobí na redaktorku Katolického týdeníku T. Z., která přežila masakr 21. prosince 2023 v budově Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Františka rozzlobilo, že její svědectví postrádá slova o Bohu, který pro redaktorku, podle Františka, vůbec neexistuje. Dotyčná děkovala ve svém článku bezpečnostním složkám, nikomu jinému. „…neřekne ani slovo vděčnosti Bohu – jakkoli to byl Bůh, kdo ji zachránil,“ cituji autora. Jakkoli na více místech prokazuje své hluboké znalosti bible a rozvíjí úvahy na některá témata a potvrzuje, že věří v pravost o zjevení Panny Marie v Medjugorje v Bosně a Hercegovině, nelze brát Řeč o provaze jako náboženskou literaturu, témat je nepřeberně. Kniha je psána formou deníku, chronologicky, každý útvar je uvozen datem. První leden začíná básní List (Nový rok, bílý list. Ale –
na žádném stromě
nerostou bílé listy
každý list má
svůj
tvar…),
druhý leden už padáme do chmurného děje války na Ukrajině, která prostupuje celé Františkovo dílko. „Celkem pět mrtvých a asi sto raněných po útoku raketami Kinžal,“ píše autor a 4. 1. pokračuje zavlečenými ukrajinskými dětmi kamsi do Ruska.
Řeč o provaze tedy nečteme v klidu a pohodě jako třeba román kteréhokoli období. Provaz vás neustále překvapuje, témata se proměňují po více či méně řádcích. Ty nejkratší jsou věnovány často květinám. Tak na straně 69 objevíte informaci: „Petrklíče.“ Příjemně se ovšem čtou glosy. Například 19. 9. František po letech navštívil Český rozhlas v Brně na Beethovenově ulici. Viděl, obdivoval, bylo to v roce stého výročí rozhlasu v tomto městě. František tuto instituci velmi dobře zná, viz dále. Jenže: „…není co slavit,“ píše František a pokračuje: „Když slyším, že Brno je největší krajská redakce, trhá mi to uši i duši. … Brno přece není krajská redakce, Brno byla rozhlasová stanice s velkou a slavnou redakcí literární a s redakcí pro mládež a vůbec!…“ A připomíná slavná jména básníků, divadelníků. „Kolik se dnes natočí v Brně rozhlasových her? Nula – nula nic,“ rozhořčuje se autor a ještě doplní, že v Brně také on natočil dvě rozhlasové hry. Adaptaci Totálního kuropění Ludvíka Kundery a původní hru (pod pseudonymem Josef Popelář) vysílanou v roce 1989 ještě před Listopadem. Dodávám, že se jmenovala Na pastvě.
Za pozornost stojí Pamětnická glosa k filmu Jiřího Mádla Vlny. Médii opěvovaný a cenami ověšený film pan František nejdříve rozumně ohodnotí jako „poutavý a dramatický, sympaticky neokázalý ve vykreslení vizuálně málo atraktivního prostředí…“, chválí herečky a herce. „Ovšem není to hraný dokument – i když se tak možná trochu tváří…“ A následuje celá stránka prokazatelných a neodpustitelných výtek. Například: Nikdo nekouří, ačkoli v 60. letech byla cigareta atributem každé redakce. Protirežimní letáky se netiskly v tiskárně, nýbrž pokoutně na kancelářské technice. Na zdi visí barevný plakát s vílou Amálkou – když televize v roce 1968 nevysílala barevně a tato večerníčková postavička přišla na svět až v roce 1975. Deník Rudé právo má ve filmu mladší podobu. A tak dál. František dospěl k milé syntéze: Na film Vlny hledět asi tak, jako – třeba – na film Slasti otce vlasti coby na svědectví o mládí Karla IV. … Vlny jsou pohádka pro dospělé, ne dokument, shrnul autor. A zkuste takto mluvit na filmové přehlídce, hnedle jste v domě oběšencově…
Značnou plochu František věnuje americkým prezidentským volbám a samotnému kandidátovi Donaldu Trumpovi, jehož zvolení, jako většina z nás, předpokládal. Cituje znalce USA Tomáše Klvaňu: „Když mluvím s lidmi z vedení Republikánské strany, v podstatě Trumpovu nekompetentnost uznávají. Jenomže vzhledem k jeho obrovské popularitě si to netroufají říct.“ A František dodává: „Amerika jako země, kde se lidé bojí říci nahlas svůj kritický názor! Amerika je jako dům oběšencův, kde se nesmí vyslovit slovo ,provaz´.“ Na jiném místě čteme, že „pravicová část americké veřejnosti, a nejen jistě ona, během života jedné jediné generace až neskutečně morálně upadla“.
František též kritizuje 15. 8. „průvod duhových bytostí“ Prahou. „Všichni ti krásní mladí lidé všech možných pohlaví a sklonů vypadali, jako by právě směřovali do ordinace závodního lékaře státního podniku Cirkusy a varieté…“ Tady už se autor dostává, i když velmi vtipně, na pole možné širší polemiky, stejně jako když 5. 3. odmítá „donekonečna opakovanou lež“, že už v roce 1990 se dostalo Rusku příslibu, že se NATO nebude rozšiřovat dále na východ – směrem k ruským hranicím.“ Mám i jiné informace, ale není účelem těchto řádek polemizovat s autorem, jakkoli třeba nesouhlasím s jeho velebením (například) premiéra Petra Fialy či jeho ministra vnitra Víta Rakušana. V rámci objektivity nutno dodat, že i profesora Fialu v jednom případě autor kritizuje.
Knihu Řeč o provaze s podtitulem v roce 2024 nelze objektivně zachytit v několika řádcích. Muselo by se psát například ještě o hodnocení Knihy korespondence Leoše Janáčka s Maxem Brodem, o glosování utrpení Ukrajiny a vůbec mnoha situací ve světě. Je to počtení vybočující ze zaběhnutého klidu. Nebojte se knihu otevřít. Je vybavena jmenným rejstříkem, vydalo Knižní nakladatelství Carpe Diem, užívejte tedy knihu s potěšením. Končí pěkným veršem.
