Geniální moravský skladatel
Leoš Janáček se narodil před 170 lety
„Z vlastního nitra růst,
přesvědčení se nezříkat,
neplahočit se za uznáním,
ale vždy svou hřivnou přispívat,
aby vzkvétalo to pole,
jež nám souzeno.“
Leoš Janáček
Před 170 lety, 3. července 1854, se v Hukvaldech na východní Moravě narodil Leoš Janáček, jenž dlouhá léta žil a tvořil v Brně. Podílel se na rozvoji hudebního umění a kulturního dění v moravské metropoli, obohatil moravskou hudební tradici a stal se jedním ze stěžejních tvůrců hudby XX. století.
O Janáčkovi a jeho umění budeme mluvit vždy s obdivem a úctou. Svou průbojnou a novou hudební mluvou obohatil českou a světovou hudební kulturu o zcela původní myšlenkové podněty a nové výrazové a technicky tvárné hodnoty.
Jeho otec byl učitelem a nadšeným hudebníkem. Zdravá vitální hudebnost Janáčkova byla rodovým dědictvím. Rodný kraj formoval základní rysy jeho profilu lidského i uměleckého. Roku 1865 byl přijat na přímluvu otcova přítele, skladatele Pavla Křížkovského, do fundace starobrněnského kláštera a navštěvoval odtud obecnou školu a reálku. Po odchodu z kláštera vstoupil na učitelský ústav a roku 1872 se stal učitelem. Hudební vzdělání prohluboval na varhanické škole v Praze, na konzervatořích v Lipsku a ve Vídni. Roku 1881 založil varhanickou školu, jež byla v roce 1919 změněna na Státní konzervatoř. Vědecké zájmy ho neopustily do konce života – svědčí o tom řada jeho studií z teorie hudby, estetiky, psychologie, fonetiky hudebního folklóru a v mladších letech se věnoval i hudební kritice.
Janáček poznával dirigentské a skladatelské umění Pavla Křížkovského, jehož podnětem byla moravská lidová píseň. Pavel Křížkovský si svého žáka tak oblíbil, že mu po svém odchodu do Olomouce svěřil řízení starobrněnského kůru. Janáček pokračoval v Křížkovského metodě hudební výchovy – „Den co den zpívat, poznávat nejvýznamnější díla chrámové hudby, například Mozartova, Haydnova i Beethovenova.“ Ale jeho cílem nebyla chrámová hudba nebo ředitelství kůru. Celou svou povahou směřoval k hudbě světské a k novému skladatelskému slohu.
V prvním období své tvorby vyšel Leoš Janáček z českého národního umění, především z klasicko-romantické hudby Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka, ve kterém viděl přirozenou autoritu a vzor hudebního skladatele. Když se stal v Brně dirigentem Besedy brněnské, prosazoval Dvořákova díla, který mu vděčil za to, že mu úspěšně probojovával cestu do tehdy ještě poněmčené moravské metropole.
Janáčkova první opera Šárka navazuje na Smetanu, Dvořáka a Fibicha, ale zpracovává již romantické téma v duchu realistického dramatu. Obrat v jeho tvorbě nastal ke konci osmdesátých let, kdy se sblížil se sběratelem lidových písní Františkem Bartošem. Dvacet pět let sbíral a studoval lidové písně a tance. O lidové písni poznamenal: „Kdo roste z národní písně, roste do celého člověka.“
Roku 1891 organizoval na jubilejní výstavě slováckou kapelu, na národopisné výstavě roku 1895 řídil moravské tance a zvyky. Z lidových tanců vytvořil orchestrální Lašské tance (1889) a balet Rákoš Rákoczy (1891). Lidovými písněmi proložil svou idylickou operu Počátek románu (1894) na námět Gabriely Preissové.
Soustavně se zaměřil na výzkum nápěvků živé mluvy, které byly podle jeho názoru naprosto nutné pro tvorbu operního skladatele. Vliv nápěvků se výrazně projevil v opeře Její pastorkyňa (1894-1903). Janáček v tomto zcela ojedinělém operním díle rozvíjí obrazy vášně, viny, trestu a nakonec očisty. Po brněnské premiéře v roce 1904 musel počkat celých 12 let, než bylo v Praze provedeno dílo, které založilo jeho světové uznání a slávu.
Leoš Janáček brzy po Její pastorkyni začal pracovat na nové – čtvrté – opeře Osud (1904), která za jeho života nebyla provedena a uznání se ji dostalo až v roce 1934 při koncertním provedení v brněnském rozhlase.
Leoš Janáček byl také velkým zastáncem založení české univerzity v Brně.
V té době se stal Besední dům střediskem a útočištěm všech Čechů. Německá četa napadla u vrat Besedního domu stolařského pomocníka Františka Pavlíka, který svému zranění podlehl. Janáček tehdy napsal dvoudílnou Sonátu pro klavír, 1. X. 1905, kterou připsal památce zavražděného Pavlíka a doprovodil ji těmito slovy:
„ Bílý mramor schodiště
Besedního domu v Brně
Klesá tu zbrocen krví
prostý dělník František Pavlík.
Přišel jen horoval za vysoké učení
a byl ubit surovými vrahy.“
Těsně po brněnských národních manifestacích začal Janáček komponovat na sociální poezii Petra Bezruče. Nejprve zhudebnil Kantora Halfara (1906-1907), poté 70 000 (1909). Po symfonické básni Šumařovo dítě (1912), prostoupené hlubokým soucitem, komponuje kantátu Věčné evangelium (1914), která vrcholí vírou v nový věk lidskosti a svobody.
Podle románových povídek s komickým „hrdinou“ Matějem Broučkem Svatopluka Čecha zkomponoval Leoš Janáček operu Výlety pana Broučka (1908-1917), která je v jeho tvůrčím vývoji důležitým mezníkem. Janáčkův nový hudebně dramatický styl byl touto operou obohacen o cenné poznatky.
V roce 1918 dokončil Janáček svou třídílnou rapsodii Taras Bulba podle povídky N. V. Gogola. Janáček chápal Tarase Bulbu jako proroka Slovanstva. Ruská realistická literatura zůstala přitažlivá pro Janáčkovu komorní, orchestrální a zejména operní tvorbu natrvalo. V opeře Káťa Kabanová, kterou komponoval v letech 1919-1921 na Ostrovského Bouři, vyjádřil vášnivým lyrismem oslavu hrdinky, která jako oběť pokryteckého prostředí svůj sen o lásce zaplatí smrtí. V roce 1928 dokončil Janáček operu Z mrtvého domu podle Dostojevského románu Zápisky z mrtvého domu. Celým dílem prolíná základní myšlenka lidského soucitu a bratrství, touhy po svobodě a odporu proti všemu so spoutává a ubíjí.
V letech 1907-1908 napsal Klavírní trio z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty, které později přepracoval na I. smyčcový kvartet.
V řadě skladeb vyslovil Leoš Janáček i svůj citový život. V kantátě Amarus (1897) a Na Soláni Čarták (1911), v ojedinělém písňovém cyklu Zápisník zmizelého (1917-1919), ve sboru Potulná šílenec (1922) a zejména ve II. smyčcovém kvartetu Listy důvěrné (1928), je láska ústředním motivem.
Lásku k přírodě – věčny život – oslavil v opeře Příhody lišky Bystroušky (1921-1923) podle románové povídky Rudolfa Těsnohlídka s kresbami Stanislava Lolka, která patří mezi nejoriginálnější díla tohoto druhu na světě.
„Chytil jsem Bystroušku pro les a pro smutek pozdních let.“ Zralý umělec se před svou sedmdesátkou loučil s přírodou a životem a vytvořil kouzelné dílo plné citu, životní síly a krásy.
Ve své poslední opeře Věc Makropulos (1923-1925) podle hry Karla Čapka, využívá Janáček nápěvkového slohu a komponuje dílo dramatické i hluboce lidské. Toto téma jej plně zaujalo – „Krasavice 300 let stará a věčně mladá – jen vyhořelý cit ! Brrr ! Chladná jako led! O takové napíši operu …“
V řadě koncertních skladeb – klavírní cyklus Po zarostlém chodníčku 1901-1908, Concertino pro klavír a komorní soubor 1925, Capriccio pro klavír levou rukou 1926, Sonáta pro housle a klavír 1913-1924, dechový sextet Mládí 1924, Říkadla podle K. J. Erbena 1925, Sinfonietta 1926 – se objevuje u Leoše Janáčka nová instrumentační barevnost.
Sinfonietta je ve všem dokonalým dílem zralého umělce, ve kterém chtěl skladatel vyjádřit „dnešního svobodného českého člověka, jeho duševní krásu i jeho sílu a odvahu jít bojem k vítězství“.
Brno je Janáčkovi vděčno nejen za to, že zde tvořil své opery, které v brněnském divadle zásluhou souborů a dirigentů Františka Neumanna, Břetislava Bakaly a Františka Jílka měly své slavné premiéry s výjimkou Výletů pana Broučka, je mu vděčno i za významné klavírní, komorní, sborová, orchestrální a kantátová díla, která jsou chloubou Brna a evropského umění. Z Brna vzešel skutečný Janáčkův světový ohlas. Získal četné pocty, vyznamenání, jeho díla se hrála na mezinárodních hudebních festivalech, ale nejvíce ho těšil čestný doktorát filozofie, který mu propůjčila tehdejší Masarykova univerzita v Brně v roce 1925.
Leoš Janáček uzavírá jeden ze svých fejetonů nazvaném Moje město, v kterém se vyznává ze své lásky k tomuto městu, slovy: „A tu jednou zřel jsem město v zázračné přeměně. Zmizel ve mně rozpor k ponuré radnici, nenávist ke kopci, v jehož útrobách řvalo kdysi tolik bolestí. Zmizel odpor k ulici a co se v ní hemžilo. Nad městem vykoukla zář svobody, znovuzrození 28. října 1918! Vzhlížel jsem se v něm, patřil jsem jemu. A třesk vítězných trubek … svatý klid zalehlého v Úvozu Králové kláštera – noční stíny a dech zelené hory a vidění jistého rozmachu a velikosti města rodil se v mé Sinfoniettě z toho poznání – z mého města Brna!“
Zemřel 12. srpna 1928 v ostravském sanatoriu a jeho ostatky jsou uloženy na čestném pohřebišti Ústředního hřbitova v Brně.
