Hodonín – město T. G. Masaryka
Hodonín, jako více moravských i českých měst, nebyl pro mě místem neznámým, ovšem ani blíže poznaným. Jako psycholog, v povolání na drobné výjimky celoživotním, jsem po republice dost putoval, do více míst jižní Moravy mě vedly pracovní povinnosti, také přednášky, lektorská činnost. Párkrát jsem do Hodonína zavítal, vždy se však jednalo o krátké zastavení ke stejně nedlouhé procházce Národní třídou, s obkroužením náměstí, a – domů. Na bližší ohledání místa času nezbylo. Tentokrát jsem měl k dispozici tři týdny, přece jen s jistým prostorem k poznání města, dnes na státní hranici se Slovenskem.
Na Slovácku je více míst spjatých s dětstvím TGM, kterého považuji za nejvýznamnější osobnost novodobé české historie, významnou i pro dnešní Slovenskou republiku. Hodonín má výjimečné postavení jako rodiště prvního prezidenta Československa.
V období velkých společenských změn jsem byl dva roky redaktorem tehdejšího Svobodného slova. V roce 1990 jsem se zúčastnil v Hodoníně, nejen pro místní muzeum významné akce, jako všude plnou nadějí. Přítomní novináři obdrželi pro svá periodika očekávanou pozitivní zprávu: muzeum se navrací k původnímu zaměření na slavného rodáka a historii regionu. Samozřejmě i k tradičnímu názvu. Muzeum se dlouhodobě potýkalo i s nedostatkem prostor. Barokní zámeček, v blízkosti dnešního Masarykova náměstí, byl sice ve správě muzea od roku 1982, teprve po rekonstrukci v devadesátých letech zde roku 1997 byla otevřena nová stálá expozice „T. G. Masaryk a rodný kraj“.
Po vstupu do barokního areálu, nejstarší ve městě dochované světské budovy, nevelké nádvoří vítá příchozího bystou TGM od Vincenta Makovského. Masarykovu životu a dílu je věnován celý prostor přízemí, členěný ve sledu výstavních místností. Řazení je v podstatě chronologické, současně uceleně tematické. Začíná se kovárnou, symbolem chudého prostředí, z něhož budoucí hlava státu vyšla. Součástí dobového vybavení je i kovadlina z dílny v Čejči, kam byl prvorozený syn Josefa a Terezie Masarykových dán do učení. Možná právě na ni Tomáš údery tvaroval rozžhavené železo. Rodiče připomenou známé portréty od pozdějšího přítele jejich syna, malíře Hanuše Schwaigra. Otec, zaměstnanec císařského velkostatku s ústředím v Hodoníně, se s rodinou často stěhoval, připomenuta jsou další místa Tomášova dětství: Mutěnice, Čejkovice, Čejč.
Následující část expozice je v osobním vývoji Tomáše zvlášť důležitá. Měl nadání i komplex důležitých osobních vlastností. Potřebné bylo však všímavé okolí i trochu nezbytného štěstí. Rodiče výjimečné schopnosti a povahové rysy jistě vnímali, byli ovšem prostými lidmi. Štěstím pro Tomáše se stal čejkovický kaplan Fr. Sátora, který ho vedl ke vzdělání, byl mu i rádcem. Po skončení reálky v Hustopečích poslali rodiče Tomáše do učení v zámečnictví ve Vídni. Utekl odtud. Otec rozhodne, aby se učil kovářem. – Následuje zásah šťastné náhody. Umouněného, nadaného žáka spatří bývalý učitel. Ví, že chlapec má na víc, promluví s jeho rodiči. Tomáš, jak předtím, opět smí praktikovat ve škole, – a pokračovat ve studiích. Ne na učitele, jak si přála matka, ale na gymnáziu. Dobře radí a pomáhá v přípravě opět Sátora.
Při studiu v Brně se Tomáš živí sám, dokonce přispívá rodině. Stal se totiž ochráncem, pak domácím učitelem syna policejního ředitele Le Monniera. Jenže: dostane se do ostrého konfliktu s ředitelem gymnázia. Hrozí mu vyloučení ze všech ústavů v mocnářství. Záchranou je Le Monnier, který navíc vbrzku přebírá stejný, ovšem nejvýznamnější post ve Vídni. Zde Tomáš odmaturoval, pokračoval tu studiem filozofie, pak i v Lipsku. Expozice připomene habilitační práci o sebevraždě, kterou se Masaryk zařadil k zakladatelům sociologie. Některé i znalé života a díla TGM může překvapit titul „Plató jako vlastenec“. Možná ještě víc, že autorem je Vlastimil Masaryk. Text vznikl za vídeňských studií, tiskem vyšel roku 1877, později u příležitosti osmdesátých narozenin prezidenta ve dvou bibliofilských vydáních.
Největší rozsahem i významem je část expozice s názvem „Cesta“, ilustrující klíčové i nejdramatičtější událostí od příchodu Masaryka do Prahy na univerzitu, až po slavný návrat již jako prezidenta republiky.
Celá expozice je rozsáhlá, přehledná, faktografická, obsahuje množství obrazového materiálu, historických dokumentů, knih, fotografií a předmětů, přibližuje rodinu, spolupracovníky, blízké osoby a dobové prostředí. Určitě zaujmou i exponáty svým způsobem raritní, jako Masarykův poslanecký klobouk či oblek, každý se zastaví u prezidentovy pracovny s židlí, na níž sedí on sám, přesněji socha z bílého umělého kamene od Petra Roztočila. Židlička je replikou té z Pražského hradu dle návrhu J. Plečnika, stůl zmenšenou podobou téže předlohy. Je dost k vidění i k zamyšlení. Zámečkem jako by prostupoval duch Masarykovy osobnosti a doby s jejími a jeho zápasy.
Připomeňme, že TGM byl z našich osobností nejčastěji, (sedmnáctkrát) navrhován na Nobelovu cenu míru, a jako prezident nejdéle hlavou státu (sedmnáct let a třicet dní). A dodejme, že v letošním roce vyšel pěkný Průvodce expozicí, zpracovaný I. Chovančíkovou a T. Gronským. A také, že pobočkou hodonínského muzea je Vlastivědné muzeum Kyjov, Slovanské hradiště u Mikulčic, detašovaným pracovištěm Městské muzeum ve Veselí nad Moravou. Součástí hodonínského muzea je archeologické oddělení, menší je přímo v expozici na zámečku.
Hodonínem možno kráčet po stopách TGM. Je jich jedenáct, jako jeho zastavení za návštěvy města v roce 1924, a dnes informují v chodníku zasazené bronzové pamětní tabulky. Závěrečnou jedenáctkou je muzeum, do něhož jsme letmo nahlédli. Tomáš Garrique Masaryk zůstane s téměř stoprocentní pravděpodobností navždy nejvýznamnějším hodonínským rodákem, jako Hodoním městem TGM, spoluvytvářejícím zdejší genius loci. Avšak je víc toho, co městu přidává další přízviska, co vše přispívá místu na osobitosti. O tom: snad příště.
