Hřebíky pro sirotky a vdovy
K výstavě v Galerii v zahradě vily Löw-Beer
Historik Vojen Drlík mi nedávno vyprávěl, že za první světové války existovala válečná sbírka, kdy lidé si ve zvláště k tomu určených magacínech, stáncích a trafikách kupovali hřebíky, a ty pak zatloukali do zvláště k tomu určených dřevěných, poměrně velkých soch, vyřezaných místním umělcem z měkkého lipového dřeva a tam, kde nebylo sochaře či nebylo peněz na tvorbu sochy, tak do různých předmětů, především stolařem vytvořených desek podoby rytířského štítu. Byly jich na Moravě i ve Slezsku stovky, byly levnější a málo se jich dochovalo.
Zaujalo mne to, a již jsem viděl, jak vojáci ty hřebíky pak tahají a taví v pecích a kovou z nich houfnice a jiný vojenský materiál. Vojen mne s laskavým úsměvem vysvětlil, že ohřebíkované sochy a štíty sloužily nejen jako stvrzení obětavého válečného smýšlení rakouskouherského obyvatelstva, ale i jeho smyslu pro utrpení civilního obyvatelstva… jež je konec konců člověku vlastní. Umísťovány byly zejména v místech obývaných a navštěvovaných rakouskou a německou populací, ta česká na ně nahlížela skepticky, jako téměř na vše rakouské či německé. A že peníze za hřebíky vybrané byly určeny vdovám a sirotkům.
A, povídá Vojen, zaujalo-li tě to, navštiv výstavku, která právě probíhá v zahradním domku zahrady brněnské vily Löw-Beer, je zdarma.
Navštívil jsem ji v čase, když už byla otevřena i zdejší kavárna s hezkou dámskou obsluhou a bohatou nabídkou kávového a poměrně střídmou cukrárenského sortimentu.
Zjistil jsem, že výstava nazývá se Hřebíky pro sirotky a vdovy a vypráví o jedné z mnoha válečných sbírek, které se odehrály na území monarchie, tato si všímá Moravy a Slezska. Celorakouská akce byla inspirována Vídní – tam tovaryši zatloukali hřebíky do velkého kmene, Stock im Eisen a podle tohoto vzoru vznikl Wehrmann in Eisen, Obránce v železe a najdete jej u vídeňské radnice. Po Vídni začala se sbírkou i jiná města. Taky Brno. Brněnský Wehrmann patřil k těm povedeným, mohutný ozbrojenec s mečem a štítem z dílny brněnského rodáka, sochaře Karla Wolka. Až do konce války vévodil brněnskému Náměstí císaře Františka Josefa (dnes nám. Svobody). Radnice, tehdy za starostování Dr. Augusta Wiesera, jej doplnila dvěma ukořistěnými kanóny, ruským a srbským. Dobový tisk, Moravská orlice ze září roku 1918, zaznamenal pohnutou událost ze života brněnského Obránce – vůz dráhy elektrické spáchal naň atentát, píše už v nadsázce, už se to mohlo, 28. říjen byl na spadnutí… Bylo to tak, že tramvaj jedoucí ze Zámečnické vyjela na Velkém náměstí (nám. Svobody) z kolejí a zastavila se o budku, kde se prodávaly hřebíky, naštěstí byl už večer a budka byla prázdná… Po převratu v roce 1918 si brněnského Obránce odvezl autor sochy. Po jeho smrti se Wehrmann ocitl ve vídeňském vojenském muzeu, v roce 1940 ho dal přivézt tehdejší vládní komisař a starosta města Oskar Judex a nechal vystavit na dnešním Moravském náměstí a pak na Nové radnici. Obránce se tam dočkal konce války. Pak ho prý spálili na radnici v kamnech.
Brněnský Obránce nebyl jediný na Moravě a ve Slezsku, doloženo jich je deset, zachovali se tři, v Javorníku na Jesenicku je v místním muzeu, ve Valašském Meziříčí jej mají v Muzeu regionu Valašsko, a je i v Přerově. Tam pózuje s praporem na lafetě děla. Původně stával na nádraží, dnes odpočívá v tamním muzeu.
„O dvou máme představu jen z dobových fotografií, a to z Kroměříže a z Nového Jičína,“ říká Vojen Drlík. „Kroměřížský byl z místního muzea odvezen ještě za války neznámo kam, o jičínském jsem se nedozvěděl už nic. A o některých víme jen z tehdejšího tisku, vyobrazení se ale zatím najít nepodařilo. Jeden stával v textilní továrně v osadě Helenin, dnes součásti Jihlavy, autorem byl známý sochař a malíř Franz Zelezny, u nějž si jej objednal zřejmě továrník Carl Löw, další byl v Třebíči, kde jej do své vily v tehdejší Borovině dal instalovat továrník Hans Budischowsky, majitel obuvnické firmy,“ konstatuje Vojen Drlík, jemuž můžeme poděkovat za mravenčí práci v archivech, muzeích a kronikách.
O motivech a myšlenkových postupech autorů, co se zatloukáním hřebíků přišli, můžeme jen meditovat. Ulevilo se snad těm, co bušili kladivem do dřevěné sochy? Pro některé, najmě české obyvatele ztělesňoval Wehrmann sousedy spíše než z rakouského tak z německého etnika, najmě jeho vládnoucí předáky. Pak by zatloukání bylo pochopitelné. O vztahu českého (moravského) lidu k celé akci vypovídá i osud Obránce v Kroměříži, v sokolské kronice se říká, že jej po převratu utopili v Moravě. I o tom, kam poputují peníze ze sbírky, si nedůvěřivý český občan myslil své…
Výstavu pořádá Muzeum Brněnska, podpořilo ji ministerstvo vnitra Spolkové republiky Německo, Shromáždění německých spolků v ČR, město Brno i Krajský úřad JM kraje. Za spolupráci nutno poděkovat i Německému kulturnímu spolku v Brně, jeho členem je i PhDr. Vojen Drlík. Výstava končí 30. listopadu 2024.
PhDr. VOJEN DRLÍK vystudoval filozofii, bohemistiku a dějiny umění na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Byl dlouholetým pracovníkem brněnského rozhlasu, v letech 1989 – 2004 dramaturgem operetního souboru Národního divadla v Brně a posléze do roku 2016 vedoucím Památníku písemnictví na Moravě. Je také předsedou České společnosti Johann Strauss a je též ve vedení Německého kulturního spolku v Brně. V roce 2014 byl vyznamenán Cenou Jihomoravského kraje za literaturu. V současné době se Vojen Drlík podílí na přípravě koncertu Sladké melodie. V Löw-Beerově se na něm představí reprezentanti nejmladší pěvecké generace se známými i méně známými populárními melodiemi z počátku minulého století. A nebude chybět ani Johann Strauss.
