Jožka Uprka a Gustav Klimt versus Othmar Ruzicka?
Moravské zemské muzeum v Brně připravilo počátkem listopadu loňského roku výstavu chorvatského výtvarného umění 20. a 21. století. Na sedm desítek exponátů přibylo do Brna z Městského muzea ve Varaždíně, městě ležícím u hranic s Maďarskem a Slovinskem.
„Exponáty dokumentují, že chorvatští umělci byli i v dobách politicky a hospodářsky složitých součástí evropského uměleckého hledání i myšlenkových proudů naplněných humanismem,“ konstatovala autorka a kurátorka výstavy Elizabeta Igrec. I umělci z této okrajové oblasti mocnářství se účastnili studijních pobytů v kulturních centrech Evropy, ve Vídni, Mnichově, Paříži, Benátkách… i v Praze. „Připomeňme celoživotní přátelství Vojtěcha Hynaise a Vlaho Bukoviče, jednoho z nejvýraznějších chorvatských malířů. V roce 1903 se Bukovič na Hynaisovo doporučení stal profesorem na Akademii výtvarných umění v Praze…“ říká kurátor Moravského zemského muzea Marek Junek. A jedním z těch, kdož, řečeno dnešním jazykem, upevňovali kulturní vazby mezi národy monarchie, byl i rakouský malíř a fotograf s českými kořeny Othmar Růžička (1877 – 1962).
Rada. Inu, zdá se, že zde je každá rada drahá. Ruce na bříšku to říkají. A pohled lehce skeptický taky.
I díky jemu máme reálnou představu o způsobu života a kultuře jedné z významných etnických menšin na jihu Moravy, moravských Chorvatech… Poblíže německého Mikulova na Drnholecku a u Břeclavi žili a zušlechťovali krajinu po čtyři století, až do roku 1948. Historik Beda Dudík (benediktinský kněz, 1815 – 1890) napsal, že patřili k nejbohatším zemědělcům Moravy… Pak ovšem… Etnografka Lenka Nováková mohla svou výstavu fotografií Othmara Růžičky (brněnský Palác šlechtičen, 2009) právem nazvat Zaniklá menšina moravských Charvátů ve fotografii…
O moravských Charvátech či Chorvatech existuje poměrně rozsáhlá odborná literatura, ale veřejnost o nich skoro nic neví. A žádná z politických reprezentací posledních let na tom nejen že téměř nic nezměnila, ale hlavně, nenapravila křivdy poválečných let.
Připomeňme, že první Chorvaté přišli na Moravu počátkem 16. století. Morava byla tehdy zpustošená a vylidněná husitskými nájezdy a česko-uherskými válkami, půda ležela ladem a tak Lichtenštejni, jimž tehdy patřily i jižní oblasti Moravy, pozvali několik stovek chorvatských rodin, aby ji oživily… přišly rády, protože tehdy jejich zemí táhli a ničili ji Osmané… Chorvaté přinesli zemědělské znalosti, rázovité kroje, zvyky… i pěstování vína. Usadili se v několika desítkách vesnic, nejvýznamnější byly Frélichov, dnes Jevišovka, Nový Přerov, Dobré Pole na Mikulovsku a Poštorná, Charvátská Nová Ves a Hlohovec na Břeclavsku. Zatímco břeclavští Chorvaté splynuli s okolím, na Mikulovsku, uprostřed německého osídlení, si udrželi svoji identitu až do roku 1948. Tehdy doplatili na to, že počátkem roku 1938 jejich obce připadly Sudetům. Mladí muži, nyní občané Říše, museli narukovat. Cejch fašistů si přinesli do osvobozené ČSR. Nevyhnuli se neustálým kontrolám a výslechům. A když se jim hospodářsky začalo dařit, přišlo rozkulačování a likvidace Chorvatů jako politicky podezřelé menšiny. Zdejší rodák Josef Lawitschka vzpomíná, že ve volbách v roce 1946 všichni chorvatští hospodáři volili lidovce… Stovky rodin byly vystěhovány z kraje, který se podobal jejich domovině, a který si oblíbili. Rozvezli je do podhůří a horských oblastí Jeseníků, do krajin studených a kamenitých.
Někteří Chorvaté, respektive potomci tehdejších se do rodného kraje vrátili ve volnějších šedesátých letech. V Jevišovce vybudovali své středisko, Chorvatský dům… Jejich dřívější způsob života, kroje, hospodaření, zvykosloví i osudy jsou naštěstí poměrně dobře zpracovány moravskými muzejními i universitními pracovišti. Za všechny jmenujme aspoň publikaci Barvy chorvatské Moravy historičky Lenky Kopřivové a etnoložky Elišky Leisserové, kterou vydalo v Jevišovce sídlící Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR, anebo film Moravští Chorvaté – zrazený národ, který v roce 2018 připravila ostravská redakce České televize. Je to znamenitý filmový dokument, který možno najít v archivu ČT2 i na webových stránkách Jevišovky. Rozhovory s pamětníky prolíná bohatý výtvarný doprovod, jemuž vévodí obrazy Othmara Růžičky. Ožívají v živých scénách, aktéři jsou v autentických krojích, v pohybu, náladě… Ostravským filmařům bychom měli poděkovat. I za to, že připomněli Růžičkovo dílo, malby, roztroušené v soukromých sbírkách…
Chleba. Beze slov. No, mladému zřejmě vyhládlo.
A proto vlastně píšu toto povídání. V širokém povědomí mi chybí více informovanosti o osudech moravských Chorvatů, a v galeriích Růžičkovy obrazy. Chybí mi aspoň jedna reprezentativní souborná výstava jeho díla v českém prostředí…
Připomeňme si tedy Othmara Růžičku slovem i obrazem. Využijeme k tomu i texty jevišovského rodáka a rakouského příznivce nynějších jevišovských Chorvatů, pana Josefa Lawitschky.
Othmar Růžička byl Čech po otci, který se odstěhoval ze středních Čech do Vídně. Othmar Růžička se tam narodil. A tam absolvoval Vídeňskou akademii. Jeden z jeho profesorů rozpoznal Růžičkův talent zachytit v kresbě nejen podobu postav, ale i hnutí jejich mysli, pocity i city, a doporučil mu, aby se ve svých námětech věnoval rázovitým obyvatelům v okolí Dyje. Tak se i stalo. K moravským Chorvatům se Růžička vracel po celý život. Dokonce v roce 1930 koupil ve Frélichově, jak se tehdy Jevišovka jmenovala, dům pro sebe i rodinu… Jevišovští na svého spolubydlícího nezapomněli, v roce 2011, za vydatné pomoci rodáka pana Lawitschky nechali převézt z Vídně Růžičkův pomník na jevišovský hřbitov…
U vína. O čem diskutují? Přou se? Snad ne. Tehdy přece byl jejich svět v pořádku.
Zbývá ještě zařadit Růžičkovu tvorbu do vějíře jeho vrstevníků. U nás jej snad lze porovnávat s Jožkou Uprkou. Uprkova malba podle mne hýří efektně barvami, je okázalejší ale i statičtější… Málokdy spatříme gesto, pohyb… Růžička je přesnější a pravdivější v detailu krojů i okolí, aktéři jsou v pohybnu, tváře vyjadřují náladu, pocity a city, ba tušíme, co si ti zobrazení povídají… Uprka ovšem je o šestnáct let starší a jeden z prvních, který obrací pozornost akademiků k hodnotám lidového žití a lidové kultuře. Pokud jde o Růžičkovo místo v rakouské malbě, mohu citovat z diplomní práce Evy Mrenicové z roku 2013: „Rakouská umělecká scéna se tehdy tříštila na pokračující akademické tendence a revoltující secesi reprezentovanou výstředními umělci typu Gustava Klimta či Egona Schieleho. Růžička si dokázal najít svůj styl na pomezí těchto vyhrocených směrů…“ Popravdě, tahle bakalářská diplomní práce, vzniknuvší na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, nebyla vlídně přijata. Píše se tam, že Othmar Růžička byl jen průměrným malířem a srovnávat ho s Jožkou Uprkou a ostatními výtvarnými velikány je nevhodné. Autorka sesbírala sice různá fakta, zejména z Růžičkova života, ale schopnost s nimi pracovat byla zřejmě nad její dosavadní zkušenosti, píše se tam. Protože se v mnohém shodnu s autorkou, i já si to beru k srdci…
Obilí. Tehdy ještě bylo obilí obilím. Příští hospodyňka je ráda.
A tak na závěr jen dodávám, že Ružičkova tvorba není nějak monstrózně rozsáhlá, čítá přibližně sto pláten, které se nacházejí téměř všechna v soukromých sbírkách. Nejspíš i proto zatím nebyla ve větší šíři vystavena, ani zdokumentována a popsána. Jen v roce 2009, jak jsme uvedli, brněnský Etnografický ústav shromáždil a vystavil soubor Růžičkových fotografií. Růžička totiž nechodil do terénu s paletou nebo skicákem, ale s fotoaparátem. Podle fotografií pak doma maloval. Kurátorka Lenka Nováková říká: „Pro mě, jako etnografku, mají jeho fotografie především dokumentační hodnotu. Jsou tak dokonalé, že já vidím i střih, i druh výšivky i tisky, které se na všedním oděvu objevují. Ale určitě jsou zajímavé i z uměleckého hlediska, protože fotograf byl umělec, nearanžoval záběry, uměl si počkat… a všechny dýchají neopakovatelným dobovým kouzlem…“ Dodejme, že na vzniku velkých fotografií oné výstavy se podílel mladý brněnský fotograf Miroslav Myška. Malé, místy poškozené pozitivy získané od vídeňského sběratele vyzvětšoval a opravil…
Mohou tedy tvořit základ první rozsáhlé výstavy díla Othmara Růžičky v některé z brněnských síní či v některém z muzeí… Rád bych se dočkal…
xxx
P.S. V titulku uvádím jméno Ruzicka, tak se podepisoval, v textu Růžička, tak se jeho jméno ustálilo v českých i odborných textech.
