Kapucíni – rebelové a netolerantní seniorky
Kapuce jako módní ikona. Je to tak správně?
Permanentní konfrontace mezi generacemi je jedním z motorů společnosti. Mladá generace má pocit, že svět patří jí, což často dává dost okázale najevo. Aby ne, když na ně v tom smyslu útočí ze všech koutů reklama. Chtějí se vymanit ze společnosti, kde vládne řád a vytvořit si vlastní svět. I já jsem za mlada měla tyto ambice a často jsem doma slýchávala: „To za našeho mládí nebylo možné“. A od učitelů: „Tak hroznou třídu jsem ještě neměl – a“. Když se na to podívám optikou dneška, kdy mladí žijí v opulentní společnosti na rozdíl od té chudé, poválečné, musím se smát.
Vybaví se mi moje mládí. Holky nosily hubertus a nepěkné tlusté „štráfované“ béžové punčocháče, ty šťastnější měly babičku, která je zásobovala vlastníma rukama pletenými svetry a čepicemi s bambulí. Nikdo nevybočoval z davu, i když by si to přály. V obchodech totiž na pultech nic nebylo, leda pod pultem, a to jen pro vyvolené. A tak se do „těláku“ nosily Jarmilky a neforemné tepláky s vytlačenými koleny a kapucí, která z každého teenagera udělala „blbečka“. Nasazovali si ji jen s velkým odporem.
Někdy v šedesátých letech se objevily kaliopky, obtažené kalhoty s gumou pod chodidlem, která měla udržovat „našponovaný tvar“. Kdo neměl kaliopky, ten nebyl. Chtělo to ale tetu nebo strejdu na Západě. Hvězdou naší třídy byla Jana. Strejda byl sólista brněnského baletu s pravidelnými výjezdy na Západ a svoji neteř vyloženě rozmazloval. Všichni jsme jí záviděli.
Sedmdesátá léta přinesla italské šusťáky. V podstatě lepší pláštěnka byla u nás povýšena na módní ikonu a objevily se také první jeans. A začala éra odlišování. Záleželo zpravidla na dědečkovi a babičce, do jaké míry byli ochotni tento fenomén financovat. Někteří dokonce bez reptání přežili před Tuzexem potupnou frontu na bony (platidlo, kurz cca 1 bon za 5 Kč, cena jeansů cca 40 bonů).
Doba to byla nudná a bezfantazijní. Kdo se chtěl odlišit a vykročil z davu, ten byl zpravidla těžce potrestán. Synovec dostal do první třídy krásnou červenou aktovku z Francie. To nemohlo uniknout závistivému davu spolužáků. Ihned se postarali se o to, aby aktovka navždy zmizela z hmotného světa. Synovec odešel několik let za ní. Podlehl alkoholu. Možná zde šikana z první třídy sehrála svoji roli…
Dnešní mladá generace má s tou socialistickou dobou hodně společného, aniž by si to uvědomovala. Také se chce odlišovat a vymanit se z vlivu konvenční společnosti. Má ale jiné prostředky. V nabídce oblečení se přímo utápí, všude útočí akce a slevy. Ceny jsou ve srovnání s potravinami celkem vlídné. Každý si může vybrat dle svých možností. Příslušnost k mladé generaci určují vlasy v drdůlku, nalepené řasy a vlasy či nehty z nekonečné palety barev, kalhoty s rozkrokem u kolen a nezašněrované tkaničky, případně neforemná bunda a „vyšisované“ jeans typu „po dědovi“, dále piersing a tetování. Co na tom, že hyzdí útlé dívčí postavičky, odhalený pupík to vykompenzuje. A to jsem ještě zapomněla na sluchátka, koloběžky a kola. Změnilo se i chování a slovník. Zřejmě někde zapomněli slůvko děkuji a pozdravit starší osobu hraničí s výkonem hodným olympiády. Učesané výrazy jsou nahrazeny jinými s jedinou jistotou – jsou nepublikovatelné.
Jeans a tepláky přežily všechny společenské změny. Nikomu nevadilo, že byly ušity původně pro americké dělníky z materiálu Denim (z francouzského města Nimmes) a zpevňující cvočky, ozdobné švy, kapsy se zipem a další detaily přestaly být funkční a staly se pouhou ozdobou. Ke konci sedmdesátek se „vyšisované“ jeans prodávaly ošoupané už z výroby.
Další důkaz příslušnosti k rebelům – kapucínům jsou kalhoty roztrhané na kolenou, děvčata „zkrášlují“ roztrhané punčocháče. Tento revoluční zásah do podstaty produktu neochvějně vládne již několik generací. Vsadím se, že mnozí ani netuší, že nosí stejné modely, jako jejich rodiče, takže jasné retro…
Nové způsoby chování přinesl rebelům kapucínům chrám blaženosti – mobil. Všichni v něm zarputile listují za chůze i v tramvaji, zřejmě proto, aby vás nemuseli pustit sednout. Tupý výraz v obličeji naznačuje, že zřejmě poslouchají youtube a jsou zahlceni „personalizovanými“ playlisty. Tomu se říká svoboda?
Obdařeni kapucí a velkými sluchátky, která jsou zřejmě jakýmsi hierarchickým znakem, vrhají se bez mrknutí oka na přechod, aniž by se ujistili, že nic nejede. „Co má být, já mám přednost!! Buďte rádi, že nejedu na kole nebo koloběžce“. Toto tragické nedorozumění a špatná interpretace zákona zavedla už pár konzumentů umělé inteligence do míst, kde svítí věčné světlo…
Mladík se sluchátky mi nečekaně vstoupil do vozovky. Naštěstí jsem stihla zabrzdit. Blahosklonně mi pokynul rukou jako prezident Trump – take it easy a bleskově zmizel.
Jiný kapucín se usnesl, že nutně potřebuji baletní představení, a tak mi ho uspořádal se zlomyslným výrazem v obličeji přímo na přechodu a vůbec mu nevadilo dalších pět aut, která musela jeho produkci nedobrovolně zhlédnout. Nejraději bych mu dala pár facek, jenže by asi následovala stížnost na moje neurvalé chování. „To víte, netolerantní seniorka.“
Kapuce, za socialismu nenáviděný prvek oděvu, dnes funguje jako módní ikona. Je vstupní bránou do světa mladých. Pod kapucí si žijí svůj život a vůbec jim nevadí, že kvůli ní o něj mohou i přijít. Jedna věc mi ale vrtá hlavou: mladí se chtějí odlišit, jenže všechny pomocné nástroje v čele s kapucí vlastně vedou k novodobé uniformitě. Je to tak správně?
