Kdo trpí schizofrenií – brněnská divadla, nebo spíš brněnská kulturní politika?

Historie brněnských divadel je slavná. Před válkou nebyla televize, ani internet, přesto se o brněnských hercích vědělo, neboť zde byla poslední hranice, odkud se nastupovalo do síně slávy. Z Brna se šlo už jen do Prahy a do Národního divadla. Téměř všichni bardi, ke kterým se nábožně vzhlíželo, prošli brněnskými scénami.

Proč ten minulý čas? Je tomu dnes jinak? Zdá se, že ano, že paradoxně dnes v době televize, filmu a internetu je vlastně jedno, kde herec působí. I angažmá v Brně, či jakémkoli jiném působišti, nebrání tomu, aby se herec uplatnil ve kterémkoli médiu. Je tedy o to více ale důležité, že někam patří, že patří do společenství divadelníků, kteří působí v nějakém prostoru, který utváří charakter divadelní práce a vyjádření. Ten prostor není samoúčelný, ten prostor žije spolu se souborem a s lidmi, kteří ho zase zpětně utvářejí, Génius loci, chtělo by se říci.

Proto není jedno, kde soubor a jeho lidé pracují. Proto není jedno, jestli mají kontinuitu vývoje a jestli mají představu, za kterou směřují. Ovšem představa může být různá, ale představa, že budou v jedné budově působit dva soubory, to je představa schizofrenní.

Nebo to nevadí? Mohou například v jednom bytě bydlet dvě rodiny? Jeden den jedna, druhý den druhá? Budou si sem zvát své přátele na střídavé návštěvy? Budou zde vychovávat své děti – obecenstvo – na přeskáčku? Jeden týden jeden soubor – druhý týden druhý? A co obecenstvo? Bude si to pamatovat, kdy a kdo? A kdo je vlastně kdo, a kdo ke komu patří?  A kdo je tu vlastně doma a kdo je tu na návštěvě?

Divadlo Reduta je scénou Národního divadla v Brně, která je veřejnoprávním divadlem a má svoji koncepci a dramaturgii, která doplňuje činnost hlavních souborů – činohry, opery, baletu. Divadlo Bolka Polívky je soukromou scénou, která stojí na produkci svého protagonisty a z poloviny produkce je stagionou, tedy produkci představení dováží odjinud. Tyto dva diametrálně odlišné světy se mají nyní setkávat na jedné scéně a prezentovat se publiku, aniž by měli spolu cokoli společného?

Výsledkem může být jen schizofrenní vztah k publiku i k sobě navzájem. V každém případě by to mohl být experiment hodný teatrologického a kulturologického zkoumání. Jestli je ale vhodné, brát si k takovému experimentu jako rukojmí nejen divadelní soubor, ale i brněnské publikum, to je zásadní otázka. Odpovědět by měl především zřizovatel divadla, tedy Město Brno, který nese zodpovědnost vůči svým občanům, za jejichž peníze Národní divadlo v Brně provozuje. A má právo zřizovatel k takovým experimentům, aniž by si položil otázku, co vlastně do budoucna způsobuje a hlavně aniž by ji zodpověděl? Nemá právo brněnská veřejnost vědět, jaká je koncepce divadelnictví v tomto městě ze strany zřizovatele? A má do toho vůbec co mluvit?  Není to věc veřejná?

Autor článku:
Fotografie:
Archív Národního divadla Brno