Korunovace Poppey se vrátila na scénu Komorní opery
Současné provedení opery Claudia Monteverdiho Korunovace Poppey na scéně Komorní opery Hudební fakulty JAMU je v nové době na českých scénách teprve čtvrté. Do Brna se Poppea vrátila po více než padesáti letech, česká premiéra byla tamtéž, i když v jiných prostorách – 25. listopadu 1972. Konkrétně v tehdejší Komorní opeře Miloše Wasserbauera, kde nyní sídlí Divadlo Barka.
Představení je mimořádným zážitkem, vždyť barokní operu vídáme a slýcháme zřídka. Výtvarnice scény, studentka Kristina Komárková, vytvořila nebarokní, přesto zajímavou scénu ze tří kulatých konstrukcí zhotovených z kari sítě, kterou se také zpevňuje beton. Ze stropu zavěšené kokony ze stejného materiálu představují, podle výtvarnice, úložiště pro mrtvoly, ale i případný nový život. Rovněž studentka Barbora Rašková oblékla hlavní postavy do kostýmů s antickými prvky, ostatní měli prostší, přesto pestré oblečení, které konvenovalo s humornými scénami. „Herci střídají mužské a ženské role; to také byla výzva s ohledem na kontext dnešní společnosti, kdy už nemůžete postavit vtip na tom, že muže obléknete do ženských šatů,” řekla novinářům před premiérou Barbora Rašková.
Desetičlenný orchestr je umístěn, jako v baroku, na obou stranách jeviště. Vlevo cembalo s hrajícím dirigentem a smyčce, flétna, fagot a rámové bubny, při pravé straně varhanní pozitiv a cembalo, historická harfa, kontrabas a málokdy prezentovaná theorba. Zpěváci hrají a zpívají s mladým nadšením, jejich hlasy zní profesionálně, především u dívek. Císaře Nerona zpívala na první premiéře v sobotu 18. listopadu Zsófia Rousová, odvedla skvělý absolventský výkon, stejně jako alternující Zuzana Jeřábková. Další alternantkou je Alžběta Symerská. Zuzana Badárová (premiéra) vystihla zpěvem i pohybem chytrou a za svým cílem jdoucí Poppeu. Alternuje Bedřiška Ponížilová. Ottavii, zapuzenou manželku Nerona, barvitým lyrickým sopránem představuje Ekaterina Krovateva, česky a srozumitelněji Jekatěrina Krovatěva. Letos v březnu debutovala ve Státní opeře Praha jako První žínka v Rusalce, má za sebou již řadu dalších úspěchů. Pochází ze sibiřského Novokuzněcka v Rusku, studuje JAMU. (Naštěstí na brněnské radnici není nikdo, komu by se nezamlouvala zpívající občanka Ruské federace na jevišti.) Árie Ottavie naříkající v závěru nad svým osudem patří k vrcholům opery. Alternuje Anna Zedníčková. Mužskou roli Ottona zpívala na premiéře neméně skvěle pěvecky vybavená Laura Uhorskaiová, alternuje s Ivou Táborskou. Potlesk na otevřené scéně vyvolává hostující Václav Karel Jeřábek, jenž svým zvonivým a jasným basem vyzpívává filozofa Senecu. Alternace s Martinem Frýbortem. Pochvalu a obdiv zaslouží všichni účinkující včetně Eduarda Kostelníka a Adama Štefunka, kteří zajišťují hudební vedení. K náročnosti a vysoké úrovni provedení přispívá zpívaná italština (L’incoronazione di Poppea), kterou pro titulky a české diváky přeložila Marie Kronbergerová. Režisér Vladimír John dokázal překonat pasivitu barokní opery. Postavy se pohybují, nechybí humorné scény a gagy.
Libretista Giovanni Francesco Busenello čerpal z Tacitových Letopisů, vybral si námět z antického Říma za vlády císaře Nerona. Ten vládne se svou ženou Ottavií, zatouží však po vznešené dámě Poppei. Neronova manželka zosnuje Poppeinu vraždu, je odhalena a potrestána. Opera vrcholí triumfální korunovací Poppey. Na scéně spatříme i odkazy na historické události, například se objeví (v němé roli) Agrippina, Neronova matka, kterou dal císař zavraždit. Vidíme a slyšíme též Neronova učitele Senecu, jehož císař dohnal k sebevraždě. Poppea Sabina se skutečně stala římskou císařovnou. S Neronem čekala dítě, které ale nestihla porodit. Nero nakonec zapříčinil její smrt.
Samotná opera má zajímavou historii. Jak informují pánové Štefunko a Kostelník, dochovaly se dva rukopisy, benátský a neapolský, mezi nimi jsou rozdíly. Ani jeden se přímo neváže k původnímu představení v průběhu karnevalu v Benátkách v roce 1643, nelze tedy s jistotou určit, který rukopis je autentičtější. Muzikologové uvádějí, že Monteverdi napsal 18 oper, dochovaly se však jen tři, Korunovace Poppey je poslední. Prvotinou z roku 1607 je Orfeo a z posledních let Orfeův návrat do vlasti (Il ritorno d’Ulisse in patria). Z druhé opery Ariadna z roku 1608 se dochovalo jen slavné Lamento.
Jak píše Václav Bečvář v Opera Journal, 18. srpna 2020, od počátků svého znovuuvádění, tedy od roku 1905, prošla Korunovace Poppey celou řadou úprav a provozovacích verzí. Připomeňme z nové doby Monteverdiho cyklus v Curychu, kde v lednu 1977 uvedli Korunovaci po předchozím (1975) velmi úspěšném uvedení Orfea, dirigoval Nicolaus Harnoncourt. U nás (opět podle Bečváře) byla druhá novodobá premiéra v březnu 1976 v libereckém Divadle F. X. Šaldy v režii Rudolfa Málka s dirigentem Františkem Babickým v překladu Věry Střelcové. Zatím předposlední česká premiéra Korunovace se konala 30. října 1981 v brněnské Redutě, na repertoáru byla pouhé čtyři měsíce (derniéra 9. března 1982). Zpívalo se v českém překladu Evy Bezděkové, dirigentem byl neúnavný objevitel nových titulů Václav Nosek, režírovala Alena Vaňáková a v hlavních rolích vystoupili přední zpěváci tehdejšího brněnského souboru: Jitka Pavlová (Poppea), Josef Škrobánek (Nerone), Anna Barová (Ottavia), Jan Hladík (Ottone), Josef Klán (Seneca) a Daniela Suryová (Arnalta).
Současná inscenace v Divadle na Orlí dokládá vysokou úroveň Janáčkovy akademie múzických umění.
