Láska rytíře a krásné Manon v divadle pod hvězdami
V podání Městského divadla Brno zní na Biskupském dvoře nádherná Nezvalova čeština
Inscenace hry Manon Lescaut na otevřené scéně Biskupského dvora pod katedrálou sv. Petra a Pavla snad nemůže nikoho zklamat. Profesionální provedení v úžasném prostředí, navíc slova zesílená do mohutných reproduktorů, takže i v zadních řadách dobře slyší i méně slyšící. Hudba Lukáše Janoty je mírná, nevtíravá, podkresluje děj. Slyšíme tiché varhany i smyčcový orchestr, klávesy…, zaznívají též motivy z Novosvětské i z repertoáru Beatles. Kdysi zkoušeli v jiném divadle tento opus jako muzikál a nebylo to ono; Nezvalovy verše, byť prokládané prózou, se musí prostě mluvit.
Umělecký šéf divadla a režisér Stanislav Moša vybral pro titulní roli Barboru Slaninovou (od roku 2021 ji známe z inscenací Pohled z mostu, Sněhurka a já, Medicus, Pretty Woman aj.) a pětadvacetiletého Martina Mihála, jenž má za sebou vedle řady rolí v tomto divadle Hamleta, prince dánského ve hře Hamlet aneb Hádala se duše s tělem. Tam exceloval, stejně jako nyní coby Rytíř des Grieux. U hereček věk neuvádíme, nicméně Barbora Slaninová má vizáž šestnáctileté, hraje ovšem jako (a skutečně je) zkušená herečka. Divák nepochybuje o jejím vroucném vztahu k rytíři, ale ani k přízni Duvala a jeho darovaným šperkům. Je poetická, snová, dobře vystihuje dívku zdánlivě naivní, ale i pragmaticky jednající. Její postavu umocňují bílé šaty, i ty spodní, pod nimiž vyniká její štíhlé mladě tělo. Jsou z dílny Andrey Kučerové, o níž je už snad zbytečné se rozepisovat. Vystihuje krásné 18. století, každá postava má díky jejím kostýmům svůj výrazný vzhled. Martin Mihál zvládá fyzicky náročnější roli, když se musí rozohňovat v občasném hněvu namířeném vůči své partnerce či vůči Duvalovi i Tibergeovi. Přesvědčivý je ovšem též ve scénách vyznávání lásky své Manon; snad většina diváků si v duchu s ním recituje „Manon je můj osud… …Manon je moje umřít pro krásu…“
Rovněž nádhernou postavou je starší bohatý Duval toužící po Manon spíše jako po milence než po její věčné lásce. Petr Halberstadt mu dává svůj výrazný, mužný sonorní hlas a je proto pochopitelnější, že mu Manon podléhá. Marco Salvadori ve své první větší činoherní roli Tiberga se marně pokouší vrátit svého (tajně obdivovaného) přítele na správnou cestu. Ostatní postavy už Nezval upozadil, nicméně hrají je skvělí herci – Lenka Janíková, Diana Velčická, Jan Valeš, Jakub Mauer, Alan Novotný, Dušan Vitázek (též asistent režie) a další. Postavu Velitele výpravy z konce inscenace v podání Stanislava Slováka snad nejintenzivněji vnímali diváci při prvním uvedení 7. května 1940 v pražském Déčku, pro které Nezval tuto hru na výzvu tamního šéfa E. F. Buriana napsal. Když Velitel výpravy mlátí Manon coby padlou dívku určenou k deportaci, musel tehdy evokovat surovost koncentračních táborů (kam nakonec byli E. F. Burian a další odvlečeni). Slovák dává svému veliteli patřičnou tvrdost.
Přirozenou atmosféru Biskupského dvora doplnil Christoph Weyers dvanácti vysokými zahnutými skulpturami, které vytvářejí jakoby uzavřený prostor. David Kachlíř je podle potřeby nasvěcuje různými barvami, je to spolu s hudbou i s občasnými hlasy hlavních postav ze záznamu působivé.
Stanislav Moša režíroval tento titul ve stejném divadle již v roce 1995, kdy vlastně musel nahradit náhle odešedšího režiséra Petra Veselého. V rozhovoru s dramaturgyní Klárou Lackovou v programové brožuře Moša říká: „Tenkrát jako i teď jsem hru výrazně upravil a zkrátil. Tehdy jsem se rozhodl, že se vše odehrává ve vzpomínkách zestárlého Abbé des Grieux, jenž dožívá své poslední dny v klášteře…“ Skutečně si divák připadá trochu jako ve snu, ozdobeném osvětlenými věžemi katedrály.
Inscenace, jejíž původ je v románu Antoine Françoise Prévosta z roku 1731, se po válce rozletěla po naší zemi i do zahraničí. Poprvé uvedl 14. června 1945 ve Svobodném divadle v Brně režisér Milan Pásek. My dříve narození pamatujeme na jeho herecké umění i režii v Divadle bratří Mrštíků, které bylo pokračovatelem Svobodného a přímým předchůdcem Městského divadla Brno. Následovala další města… Městské divadlo Brno tak oslavuje touto inscenací 80. výročí své existence. Na jeho scéně je Manon od roku 1945 již pošesté.
Jako obvykle doporučuji skvěle vybavenou divadelní brožuru, neměla by chybět v knihovně milovníků divadla a poezie. Mj. se dozvíte o podobnostech vztahu Nezvala k manželce a k jiným ženám versus vztah Manon k rytíři a k Duvalovi.
