Maestro Salieri aneb o síle pomluvy
Na konci listopadu, z měsíců v roce nejpošmournějším, ulehl v horečce hudební génius W. A. Mozart. Pátého prosince 1791 nebyl již mezi živými. Měl pouhých třicet pět let. Náhlá smrt obdivovaného skladatele vzbudila velkou pozornost. A začaly se šířit fámy… Přispěl k nim článek. Ne z místa úmrtí – Vídně, ale z berlínského Musikalisches Wochenblatt. Od dopisovatele z Prahy. Bystrozraký zpravodajec distančně diagnostikoval: „Protože jeho tělo po smrti oteklo, dá se i předpokládat, že byl otráven“.
Na světě byl záhy i motiv činu nikdy neprokázaného: chorobná řevnivost a žárlivost na mladšího umělce s mimořádným talentem. Indicie – nepřímé důkazy podporující podezření, též chyběly. Tažen, jak los z osudí, stal se obětí pomluvy skladatel Antonio Salieri (1750–1825).
„Na každém šprochu pravdy trochu“, tvrdí ustálené rčení. A šproch v době bez mobilu, internetu a sociálních sítí, šíří se též rychle. Ústním podáním snad i přesvědčivěji.
K posílení a dlouhověkosti fámy přispěla díla známých autorů. Nosným jádrem dramatu je setkání průměrného, sužovaného pochybnostmi o vlastních schopnostech, s géniem. Pocity insuficience a chorobná žárlivost nabývají podobu nutkavých myšlenek a vedou k temnému činu. A. S. Puškin (1799–1837) napsal v roce 1830 komorní drama Mozart a Salieri. Rimský-Korsakov (1844–1908) dle jeho předlohy připravil vlastní libreto své dvouaktové opery s týmž titulem, poprvé uvedenou v roce 1898.
Miloš Forman (1932–2018), výrazná osobnost české filmové vlny, odešel v roce 1968 do Spojených států. Prvním filmem Taking off (1971) na předchozí tvorbu navázal. Film ocenila porota festivalu v Cannes, neměl však úspěch komerční. Ten se dostavil s filmovým dramatem dle Keseyho románu Vyhoďme ho z kola ven, pod názvem Přelet nad kukaččím hnízdem (1975), ověnčený pěti Oscary. Forman se zařadil mezi významné světové filmové tvůrce. Nejvyšší počet ocenění dobyl jeho Amadeus (1984), inspirovaný divadelní hrou P. Shaffera (1926–2016). Britský dramatik pracoval i na scénáři filmu. V Čechách film vnímáme do jisté míry i jako náš. Režisér, Čechoameričan, ovšem rodilý Čech, kameraman výborný Miroslav Ondříček (1934–2015) atd. Natáčelo se u nás, Praha zastoupila Vídeň, uplatnila se další místa, např. Kroměříž. Světový úspěch a ohlas filmu však v obecném povědomí posílil starou fámu. Pro muzikology a obeznámené s životem a dílem obou skladatelů to bylo podnětem k očistě skvrny, neprávem lpící na Salierim, který má pevné místo nejen v dějinách hudby, ale i dnešní příznivce a posluchače.
Mozart zakotvil ve Vídni roku 1781. Bylo mu dvacet pět. Měl obrovský talent, bez povolení opustil místo varhaníka a dvorního skladatele v Salzburgu, přál si dobýt svět. Vídeň znamenala víc, uznání získal u císařského dvora. Byl svobodomyslný, bezprostřední, těkavý, lehkovážný i rozhazovačný; snad ve všem opak o málo staršího Salieriho. Kapelník císařského dvora, úspěšný, vážený hudebník a skladatel byl pracovitý, spolehlivý, systematický, až akurátní. Měl sociální cítění, uměl nabídnout pomoc potřebným, být štědrý. Svým postavením by naopak on mohl vyvolat žárlivost příchozího. Konzervativní Salieri patřil k představitelům italské opery, Mozart byl na straně nastupující opery německé. Zásadní rozpor mezi ně to zřejmě nepřineslo. Rozdílnost temperamentů, povahových rysů a projevů a způsobu jednání těch dvou byla ovšem výrazná.
Historici hudby dokládají fakty, že Salieri se choval k mladšímu kolegiálně, jejich vztah byl korektní, až přátelský, vzájemně se uznávali, dokázali spolupracovat, svědčí pro to např. i pozdější nález společné skladby. Čím pak vyložit, oč opřít vznik úporně přežívající fámy o smrti hudebního génia jedem z dlaně vedené patologickou žárlivostí?
Za vznikem pozdějších podivných „legend“ stál nejspíš očividný rozdíl obou osobností. Na jedné straně uměřený, společenské konvence respektující i vnitřně přijímající rezervovaný a důstojný Salieri, na druhé bohémský, až nepředvídatelný Mozart, bez autocenzury a sebe korekce. Mohl tím u některých i nechtě ztratit sympatie, škodit sám sobě. Je možné, že starší kolega, v dobrém a přátelsky mladšímu, třeba i opakovaně radil, nač si dát pozor. Ten, v souladu s vlastním já, na dobré rady sotva dal. Lze si představit, že i toho se sebekontrolou a sebeovládáním jako Salieri, občas vyvede z rovnováhy dospělý a uznávaný kolega, jednáním v rozporu s věkem a postavením. Marné snahy pedagoga mohou k přirozené potřebě ulevit si. A to se vždy jak šťastnou náhodou vynoří odněkud postava s chápavým výrazem a našpicovanýma ušima.
Na Dvoře jsem nebyl, pravidla budou nejspíš obdobná jak na dvorku, etiketou pouze utkanou v jemnější síť. Salieri byl z těch vážících každé slovo. Přesto je pravděpodobné, že zázračné, kalendářně sic ne dítě, i jej dokázalo vícekrát svými kousky, tolik v rozporu s mimořádným nadáním, jež obdivoval, pořádně vytočit. Více uší možná vyslechlo, jak byl nazloben a nešetřil výtkami na chování kolegy, kterými některé odradí a připraví se o nezbytnou přízeň. A pak jednou nečekaná zpráva. O úmrtí a tělu, jak po podání jedu. Z úst od pozorných uší šíří se jed klevet, splétají se, košatí. Co uši vyslechly, paměť propojí domněnkami s obrazotvorností. Pomluva nabírá na věrohodnosti, šíří se fáma…
Mozartovo tělo bylo uloženo do „všeobecného jednoduchého hrobu“, který se nedochoval. Pozdější exhumace s vyšetřením ostatků prostředky současné vědy možné nebylo. Pokusů o zjištění příčin úmrtí bylo více. Nedávné zkoumání vědců z Amsterodamu se kromě jiných dat opřelo o vídeňský registr úmrtí z roku 1791. Dle příznaků, kterými umírající trpěl, jako mnozí v místě, byl zřejmě postižen tehdejší streptokokovou epidemií a jedním z těch se smrtelnou ledvinovou komplikací. Velmi pravděpodobný věcný výklad úmrtí hudebního génia upřesňuje předchozí závěry. Mozartův odchod z tohoto světa nebyl důsledkem cizího zavinění. Výmluvně pro to ostatně svědčí zachovaná fakta o skutečném vztahu obou hudebních osobností.
Salieri je ctěn a uznáván nejen v rodné Itálii a v Rakousku, kde prožil většinu života. Je tím, „který spoluvytvářel Vídeň jako město hudby“. Na zdejším Ústředním hřbitově má čestný hrob, na domě, kde bydlel, pamětní desku… Outsiderem rozhodně nebyl. Je autorem sedmi set skladeb. Dlouhá řada z nich jsou opery. Některé sklidily úspěch v celé Evropě a jsou označovány jako předěl v operní tvorbě. Zde nebyl ani konzervativcem, jak se mu přičítá. Vysoce ceněn byl také jako učitel hudby. Jeho žáky byli např. Beethoven, Schubert a Liszt. Také Mozartův syn. Právě na Salieriho, jako uznávaného učitele se obrátila Amadeova manželka Constanze. I to hovoří o dobrých vztazích oproti smyšlenkám. (Tedy, pokud by někdo nechtěl připojit ještě bujnější fantazii a vymyslet pikantní story o zločinném spolčení Constanze a Antonia…)
Filmařsky skvělý Formanův Amadeus oslovil miliony diváků na celém světě. V odborných kruzích světa hudby vyvolal potřebu reagovat fakty oproti nepodložené, přežívající historce. Současně tak dávno po smrti očistit jméno, uctít památku Maestra Salieriho. Nepodložená fáma ho jistě stravovala, vnitřně trpěl. Až tak, že ve stáří, kdy byl vážně nemocen, při zmateném vědomí, omlouval se, že Mozartovi ublížil. Ani v daném stavu ani náznakem, co by naznačilo, že snad měl nějaký podíl na smrti. Šlo spíš o sebeobviňování vnitřně senzitivního introverta, sužovaného výčitkami, že se o mladším kolegovi ne vždy pěkně vyjádřil. Při jasném vědomí jednoznačně odmítl spekulace o vraždě a jakékoli své účasti na něčem takovém. Obviňování nesl velmi těžce, před smrtí se rozhodl odpřisáhnout, že nic takového nemá na svědomí. Takové přísahy měly v tehdejší době velkou vážnost.
Formanův Amadeus je působivým filmovým dílem, ústřední dějovou linkou výborně psychologicky koncipovaným a ztvárněným dramatem. Staví na dávném námětu střetu průměrnosti s mimořádným talentem a z toho rostoucí patologické žárlivosti až k vražedné nenávisti. Reálné vztahy Salieriho a Mozarta o ničem takovém nevypovídají, povahové rysy Salieriho také ne. Nešťastné úmrtí s nejvyšší pravděpodobností bylo dílem nemoci, otrava a cizí zavinění nebyly nikdy nijak doloženy. Salieri přes šířící se pomluvu byl nepodezírán, natož aby byl obviněn. Je žádoucí, aby filmový Amadeus byl v tomto kontextu vnímán. Pro muzikology i širší hudbymilovnou veřejnost může snad být i jistým, byť ne třeba dostačujícím pozitivem, že mnoha divákům film pootevřel vstup do světa „vážné hudby“, vzbudil zájem o operu a bližší seznámení s Mozartem, ale i Salierim.
Zejména rakouští muzikologové vykonali mnoho k očištění Salieriho jména a reálného přínosu jeho hudby. A to, jak v minulých letech, tak letos v roce dvoustého výročí od úmrtí významného skladatele. K uctění památky jejich Antona Salieriho proběhla v zemi našich jižních sousedů dlouhá šňůra kulturních akcí, pořadů, přednášek, samozřejmě koncertů, festival jemu věnovaný, celoroční výstava…
Moravské zemské muzeum ve spolupráci se zámkem v Náměšti nad Oslavou nabídlo „dvojvýstavu“ Maestro Salieri, souběžně v Dietrichsteinském paláci MZM v Brně a na zámku v Náměšti. Opřít se mohla o sbírku hraběte J. V. Haugwitze (1770–1842) hudebníka, provozovatele zámecké hudby, přítele a obdivovatele Salieriho. Na zámku se uchovalo množství notových prvopisů, opisů, autografů a dalších materiálů, dnes ve správě MZM. O Salierim, jaký byl, vypoví i to, že rekviem, které napsal pro sebe, věnoval majiteli zámku, který zemřel dřív jak skladatel. Salieriho rekviem tak zaznělo ponejprv v Náměšti na Moravě, v blízkosti Brna. Obě výstavy probíhaly od května, nedávno skončily.
