Měl jsem je rád…
Na okraj výstavy Šelmy v proměnách času
Hle – velké kočkovitá šelma Homotherium latidens pronásleduje koně… Může to být pěkná upoutávka na právě probíhající výstavu v Moravském zemském muzeu, napadlo mne. A tak vás zvu…
Ta drastická scéna se možná odehrává kdesi v Moravském krasu, snad u Rudického propadání a Barové jeskyně… anebo u jeskyně Pekárna, kde byly nalezeny koňské kosti s rytinami tehdejší velké zvěře… Zatímco ona kočkovitá šelma dávno vyhynula, koníci v podstatě v tehdejší podobě zůstali do dnešních dnů. Scéna se mohla odehrát před 50 tisíci lety, ale taky možná ještě před dvaceti tisíci… Po zemi moravské pobíhali tehdy nejen koně, ale i mamuti, jeskynní lvi, srstnatí nosorožci, jeskynní hyeny, vlci – a taky lidé – neandrtálci i my současníci.
Obrázek prchajícího koně vygenerovala umělá inteligence dirigovaná informatikem Stanislavem Krčmařem. Podkladem byl scénář odborných pracovníků Moravského zemského muzea Aleše
Plichty a Martiny Robličkové. Na televizní obrazovce probíhají ve smyčce čtyři krátká videa, určená spíše jako upoutávka dětem, nežli vědecká dokumentace, říká Martina Robličková: „Jsou to krátké, zcela vymyšlené, možné výjevy. V prvním videu se popásá medvědice jeskynní s medvíďaty na lesních plodech. Pak se ale v blízkosti objeví samec medvěda jeskynního a samice z bezpečnostních důvodů prchá s medvíďaty do jeskyně.

Ve druhém videu uloví šavlozubá kočkovitá šelma druhu Homotherium latidens koně. Než ale začne svůj úlovek konzumovat, objeví se pět samic lva druhu Panthera fossilis, které homotherium zaženou a úlovek mu seberou. Třetí video popisuje život smečky hyen jeskynních, ve čtvrtém jde žena z osady z období gravettienské kultury vyhodit kosti na skládku. Tam se setká s vlky a vlčaty. Když jde na skládku podruhé, přináší vlčatům kus masa. Když přichází příště, vlčata jí již žerou maso z ruky a jedno z vlčat s ní odchází do osady. Pokud jde o domestikace vlků, autoři scénáře samozřejmě nepředpokládají, že by takto nutně proběhla. Ten proces byl nepochybně velice složitý a dlouhodobý. Všechna čtyři videa jsou jen doplňkem a oživením výstavy…
Nicméně, mně ta videa zaujala, asi proto, že se s ubíhajícími lety vracím do věku juvenilního… A asi proto se mně v tom videu velice líbila dívka gravetienského stáří (30 000 – 20 000 let př. Kr.) nesoucí vlkům kousky masa… a odvádějící si malé vlče do společné chýše… Umělá inteligence resp. Stanislav Krčmař ji obdařil velkým půvabem, z fleku by mohla na molo… Až dosud jsem měl takovou představu, že ženy z gravetienu, jak se jmenuje čtvrtohorní období, kdy u nás pobíhali mamutí a věstonické venuše, se ženy podobaly té Věstonické… Stanislav Krčmař mi říkal, že to s ní zkoušel. Jak to dopadlo, můžete se podívat. Ale rozhodl se pro tu modelku a odborníci mu ji schválili. Ostatně, ne všechny venuše té doby vypadaly jako ta věstonická. Třeba slovenská Venuše z Moravan nad Váhom byla štíhlá.
Ale ještě na skok na výstavu. Jmenuje se Šelmy v proměnách času a představuje velké šelmy, vyhynulé i přeživší do dnešních dnů, medvědy, kočkovité a psovité šelmy a hyeny. Možná dominantním exponátem je vzpřímený medvěd jeskynní, kterého v roce 1895 z nalezených kostí smontoval pan učitel, geolog a paleontolog Jan Knies. Hrozivě vypadající medvěd, jeden z největších medvědů všech dob, byl prý dobrák, živící se kořínky, borůvkami, brusinkami a vůbec rostlinstvem, co se tehdy v dobách ledových a meziledových u nás nacházelo. Návštěvníci brněnského zoo tu také mohou najít medvědici „Kamčatku“, jako představitelku medvědů hnědých, kteří přežili z těch dob do dnešních dnů. A jsou tu představeni jeskynní lvi, vyhynulé hyeny a vlci a naznačena je i jejich domestikace…
Výstava představuje nejen pečlivou práci geologů, paleontologů a jejich pomocníků v terénu, ale i odborníků v laboratořích, najmě z Laboratoře antropologické rekonstrukce Moravského zemského muzea.
Zaujalo mě ale, jak vlastně vznikají tak přesvědčivé repliky dávné zvířeny… S vycpáváním se začalo s novým věkem, nejstarší vycpaninou v českých zemích je patrně kůň Albrechta z Valdštejna, kterého mu zastřelili Švédové v roce 1632, to se vyčinila kůže, zvíře se vycpalo slámou, přišily se mu oči… ale muselo se to umět. A musí i dnes. A tak jsem se optal Evy Vaníčkové z Laboratoře…:
„Je to trochu složitější,“ povídá: „především musíte mít kosterní nálezy, ty jsme 3D oskenovali a vytiskli na 3D tiskárně. Kostru jsme poskládali a zpevnili do pozice, ve které jsme zvířata chtěli mít. A poté kolega sochař modeloval svaly. Práce se postupně probíraly s paleontology. Až byl model hotový, tak opět pomocí 3D technologií byl vyzvětšován a modelován již v reálné velikosti. Potom přišla na řadu srst, stříhání a barvení. To je ve zkratce cely příběh mnohaměsíční práce.“
No dobře, povídám, ale čím toho obřího medvěda vyplníte? Slámou?

„Je to modelační hmota podobná plastelíně, s lepšími vlastnostmi. Tou se na kostru modeluje svalovina. Pak vzniká pevný model v reálné velikosti. Ten je kombinací plastu, epoxidu a polyuretanu. Kožich jsme použili syntetický, metráž koupíte na internetu – spotřeba kůže je obrovská, na jednoho našeho medvěda bychom potřebovali několik současných medvědů. Dále jsme na některé partie využili kožešiny z islandských ovcí.
Ano, ta medvědí kůže na stěně je reálná,“ dodává Eva Vaníčková. Ta kožešina mně zaujala. Měli jsme takovou u dědy v Křenovicích. Ležela v parádním pokoji u klavíru. Strýc Míra na něm hrával prvorepublikové šlágry. Já jsem se na té kůži povaloval, co na kůži, on to byl celý medvěd. Zaváněl naftalínem a cenil zažloutlé zuby. Bráška se ho bál. Já ne, měl jsem ho rád. Brášku i medvěda.