Méně bývá více
K premiéře postmoderní koláže na scéně Mahenova divadla
Jednou se všichni stejně sejdeme v posteli. Bonmot z před AIDS doby, připisovaný herečce Brigitte Bardot, se mi vybavil při sledování nejnovější činoherní inscenace Národního divadla Brno Hotel Strindberg. (Premiéra v „Mahence“ 16. května v režii a úpravě Michala Dočekala.) Postmoderní koláž z dramat Augusta Strindberga uvedl Simon Stone v roce 2018 ve vídeňském Burgtheatru na pětihodinové ploše. Brněnské a celosvětově teprve druhé uvedení (překlad Jana Slouková, dramaturgie Vít Kořínek) vtěsnali autoři do tříhodinovky.
Dle mého názoru mohli inscenátoři krátit a vypouštět ještě usilovněji. Některé dialogy připomínaly čtenou zkoušku. Než si divák stačil uvědomit, o čem je řeč, už luštil další repliku. Strhující tempo zejména v úvodních pasážích jednotlivým scénám škodilo. Druhou výtkou, ještě subjektivnější, by mohlo být očekávání, že se dění v jednotlivých hotelových pokojích ve finále nějak zásadněji protne či dokonce propojí. Že dostane, vedle prakticky nevyčerpatelné vztahové různorodosti, také nějakého společného jmenovatele, ať již mravně odsuzujícího, nebo pouze „rodinného“. (Usnadňuje či přímo podmiňuje neuspořádanost rodičů budoucí vztahové peripetie jejich dětí?)
Nenaplněné směřování k jednoznačnějšímu společnému jmenovateli (Bardotová?) evokovalo rovněž obsazení. Souvisí či spolu vnitřně nijak nesouvisí (2, 3 i 4) osoby, zpodobňované týmž hercem/herečkou? Kladl jsem si otázku, leč bez vyčerpávající a jasné odpovědi až do finále. Inscenovat nevěru je herecky i divácky bezesporu vděčné. Avšak jen a pouze proto, aby bylo co hrát? Věrohodně nevěrné, i sami sobě, byly v průhledném hotelu (promyšlená scéna Dragana Stojčevského) vskutku všechny postavy. Utkvělejší herecké výkony se tentokrát týkaly spíše mravně nekonfliktních rolí, jako byl recepční Martina Slámy či trpěná a prakticky nepohyblivá žena Hany Briešťanské. Kde jsou všechny kočky černé, vynikne strakatá. Nespornou dramatičnost jednotlivých postav překlenul snad jako jediný dokonaným obloukem dožívající rocker Holger v podání Tomáše Šulaje.
Všechno souvisí se vším, tvrdí jedna z premis postmoderní doby. Každý ať si vybere to své. Já s oblibou ujišťuji i vlastní ženu (nejen při porovnávání příjmů), že méně je (vždy?) více.
