MUŽ – nebo slepá ulička vývoje?
Vzpomínám – kolik je to let? Jednou o vánočním večírku v Divadle na provázku, který s přáteli po několik let spřádal Břetislav Rychlík a kde se hrály a zpívaly písně Jiřího Bulise, tak na tom večeru s interprety – kdo jimi byli a kam je herecký život zavál už nevím – přišla půvabná mladá dáma. A nádherný šanson s textem Zdeňka Šlaise a Jiřího muzikou doprovázela znakovou řečí…
Pondělí, úterý, středa, po čtvrtku zas pátek
pak sobota a žádný svátek
Den za dnem čekám, listí zvolna padá,
proč tě nevidím je pro mne záhada
Až napadne listí po kolena,
pak bude duše má spokojená,
v listí pohřbím potom svůj smutek,
že bez tebe další týden utek
A přede mnou vskutku dny běžely a listí padalo a potlesk byl téměř nekonečný a já jsem pak přemýšlel jak ta Anička Jurášová mohla vědět co zpívají a hrají, když k nim stála zády. Říká se, že snad se nějaké éterické vlnění přenáší z nástrojů, a že neslyšící mívají vypěstovaný šestý smysl…
Vzpomněl jsem si na to, když jsem nedávno v pavilonu Anthropos Moravského zemského muzea mobilem fotografoval QR kódy u nových exponátu a v mobilu mi naskočil figurant, který znakovou řečí vyprávěl o tom exponátu, a pak o dalších, o jejich zrodu a životě, o Zemi a člověku… o historii plné podivných slepých i děsivých zákrut, kterých se člověk, s prominutím, dodnes nezbavil…
Pavilon Anthropos se totiž počátkem června zařadil do mezinárodní sítě veřejných objektů, které naplňují zákon hovořící o plném respektu ke sluchově postiženým, jimž je umožněna plynulá a odpovídající informovanost a tedy i vzdělání… Muzeum ve spolupráci s pražskou organizací Znakovárna vybavilo pavilon Anthropos QR kódy a sluchově postiženému návštěvníkovi pak stačí chytrý telefon… Průvodcem expozicemi je mu pan Jan Wirth, vedoucí a iniciátor organizace Znakovárna, která připravuje pořady i akce v české znakové řeči pro půl milionu sluchově postižených v českých zemích. Vybaveny tímto zařízením jsou nejen stálé expozice pavilonu Anthropos, hovořící převážně o vývoji života (a člověka) na Zemi, ale i ty přechodné.
Popravdě řečeno, seznamování neslyšících a sluchově postižených ve sféře přírodních věd a najmě techniky je u nás poněkud popelkou. Hudební produkce či umělecký přednes jsou na tom mnohem lépe, například už od roku 1992 působí na brněnské Divadelní fakultě JAMU Ateliér výchovné dramatiky neslyšících, který vznikl díky pedagožce a režisérce prof. Zoji Mikotové – od té doby založili její absolventi několik divadelních spolků a sehráli spoustu představení nejen pro neslyšící, ale i pro slyšící veřejnost. Absolventi se na JAMU naučí základům znakové řeči a po absolvování magisterského studia se mohou stát plnoprávnými pedagogy pro neslyšící. A všechno, co se dozvědí a naučí o režii, herectví, scénografii, tvorbě scénářů atp., mohou využít nejen ve světě neslyšících, ale i v pedagogice základních uměleckých škol a při společenských aktivitách… V Brně existuje i divadelní spolek Oukej, který uvádí uměleckou tvorbu neslyšících i slyšících profesionálů a podporuje a vychovává neslyšící žáky, a při něm spolek Hands Dance, jehož členy jsou tlumočníci do českého znakového jazyka. Nedávno tlumočili adventní koncert dětského sboru při ZUŠ Františka Jílka a vystoupení zpěváků Dáši Ubrové a Vojtěcha Svatoše, proběhlo to v brněnském Českobratrském evangelickém chrámu J. A. Komenského. Odměnou jim bylo nekonečné ševelení zvednutých rukou – neboť, jak možná víte, na představeních pro sluchově postižené se netleská, ševelí se…
Zatím co tlumočení do českého znakového jazyka uměleckého má už své vžitá pravidla a výrazy, které umožňují znázornit pocity i metafory, u technických či přírodovědných termínů, zdá se, se znakové tlumočení teprve rozbíhá. Ale v Technickém muzeu v Brně už mají takto opatřenu expozici výpočetní techniky, říká Šárka Motalová, vedoucí oddělení komunikace a marketingu, a hledají dodavatele, který by takto osadil celé muzeum…
Moravské zemské muzeum vzalo vybavení pavilonu Anthropos QR kódy a doplnění výstav Když Brnem táhli mamuti a Tisíc tváří Amazonie jedním vrzem. Z depozitářů muzea přibyl obraz Zdeňka Buriana nazvaný Tsantsa a jeho originální předloha: citlivé duše děsící vysušená hlavinka obyvatele Amazonie, válečná trofej, pocházející z domorodých bojů kdesi na pomezí Ekvádoru a Peru. Má velikost pěsti, sešité rty a bohatý vlas… jakoby onen mrtvý Amazoňan plul na vlnách času… a v roce 1963 posloužil Zdeňku Burianovi jako podklad pro obraz…
Australopithecus sediba… 130 cm vysoký muž – nebo slepá ulička vývoje?
A na vlnách času připlul i další pozoruhodný exponát, jedinečná rekonstrukce z rukou antropoložky Evy Vaníčkové a sochaře Ondřeje Bílka z Laboratoře antropologické rekonstrukce Moravského zemského muzea: figura Australopitheca sediba v životní velikosti, metr třicet vysoká rekonstrukce jednoho z předchůdců člověka. Autoři využili kosterní materiál a spousty odborných poznatků a podrobných popisů i zobrazení, jež se od roku 2008 nahromadily a jsou volně přístupny na internetu. Kostru sestavenou z mnoha úlomků obalili svaly, šlachami a kůží… a představili tohoto už zpříma chodícího muže, který však ještě má silná předloktí, ale i citlivá bříška prstů a pohyblivý palec. To mu stále ještě umožňovalo pohyb ve větvích… stáří tohoto Australopitheca je odhadnuto na dva miliony let a vědci nejsou jednotní – patří k přímým předkům člověka, je to tedy muž, nebo je to slepá ulička vývoje… ? Spíše ano, říká Eva Vaníčková, protože některé kosterní nálezy vyspělejších přímých našich předků jsou starší, nežli tento Australopithecus sediba.
Představení QR kódů, Australopitheca, obrazu Zdeňka Buriana a preparovaného Amazoňana se odehrálo 1. června. V den dětí. „Záměrně,“ říká generální ředitel muzea Jiří Mitáček: „Australopitheka nalezl o prázdninách roku 2008 devítiletý Matthew v jeskyni Malapa nedaleko jihoafrického Johannesburgu. Práce zde vedl jeho otec, paleoantropolog Lee Berger. A stalo se vícekrát, že nadšené dítko přispělo k významnému prehistorickému objevu…“ V roce 1879 to například byla osmiletá (někde píší pětiletá) Maria. Když její otec, právník, šlechtic a amatérsky archeolog Marcelino Sanz de Sautuola zkoumal jednu z jeskyní na svém pozemku v Altamiře, tak jeho zvídavá dcera se protáhla úzkou postranní chodbičkou – a jako první spatřila úžasné pravěké malby… Anály oslavují historický objev – a nepíší nic o rozpoložení otce, kterému náhle zmizelo dítě v neprobádané jeskyni…
A prvními hosty či diváky na výstavě byly děti – žákyně a žáci osmých a devátých tříd „Gelnerky“ což je krajské zařízení, které vzdělává žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, z nich valná většina má sluchové postižení. Má školu mateřskou, základní, i obory školy střední. Osmáci a deváťáci měli mimo jiné říct, zda výkon tlumočníka byl srozumitelný.
A na vernisáži zazpívaly děti souboru Vídeňáček Základní umělecké školy Františka Jílka.
