Na okraj karmínové Carmen
V okolí brněnského Cejlu není nouze o nevšední křestní jména. Hned několik Ronaldů s Parisem, Kevinem a Diegem se prakticky každodenně, pokud tedy neprší či nesněží, baví na břehu Svitavy s fotbalovým míčem. O kus dál v družném rozhovoru po sociálních sítích rozpráví Esmeralda s Lukrécií, Šarlotou, Xénií, Melánií, Amandou, Bessy, Ryanou, Meg, Jesikou, Skarlet, Koletou…
Vzrůstající popularita ne právě běžných jmen, ovlivněná svůdnými příklady z televizních obrazovek se ovšem netýká výhradně romského etnika, je zde ale slyšitelnější. Silně zjednodušený pohled na snadnější přístup do vyšších společenských pater prostřednictvím správného jména mají na svědomí autoři červené knihovny, mýdlových oper a seriálů. Zejména tam, kde, jak se říká, vzdělání pšenka nekvete.
Prvenství v tomto ohledu patří římskému dramatiku Titu Maccii Plautovi (umřel v roce 184 před narozením Krista), který ve své hře Persa (Peršan) pojmenoval zištnou nevěstku jménem Lucris. (Termín lucrum v latině znamená zisk, prospěch). Plautovi je rovněž připisována latinská formule nomen atque omen („název a znamení zároveň“). Tedy také ono biblické v částečně posunutém významu „strom poznáš po ovoci“.
Mezi Plautovy následovníky se zařadil nejeden autor, co si práci zjednodušil, když jméno jeho postavy zároveň vyjadřovalo její charakteristiku. Z pohádek známe Řimbabu, Kolohnáta, Poseroutku, Budižkničemu, Bystrozrakého… Někoho možná překvapí, když mezi těmito tvůrci objeví jméno spisovatele Prospera Merimého (1803 – 1870). V roce1845 stvořil svou i naši Carmen, kterou si dobře neumíme představit jinak, než v karmínově červených šatech.
Té nejnovější brněnské, co umírá na scéně Městského divadla, dali Iván Macías, Félix Amador spolu se Stanislavem Mošou bílé šaty. To aby mohla, podobně jako bájný Fénix, se opět zrodit. Další večer nebo kdykoli a kdekoli jinde.
Autor článku:
