Nemá smysl psát dál…
Bylo to právě před rokem když jsem v tomto pozoruhodném médiu uvedl žánrovou skicu s názvem Přijeďte, je to malebná podívaná. Jistě si vzpomínáte. Byla o chorvatských hodech v jihomoravské vsi Jevišovce. Nemá tedy smysl opakovat, že ty hody zdejší Chorvaté a jejich potomci nazývají kiritov.
Vždy první sobotu v září se sejdou a sjedou zdaleka široka, kam je osud zavál, vzpomínají a mnozí procházejí obcí a naslouchají historii, kterou si zrovna my, místní, nemůžeme dát za rámeček – po pětačtyřicátém jsme většinu Chorvatů odsunuli, či snad vyhnali… Krom německých a rakouských občanů, kteří museli odejít hned v roce 1945, byli tehdy odsunuti zejména Chorvaté, kteří sloužili ve wehrmachtu. V třicátém osmém se Jevišovka a další jižní pohraničí octlo v Sudetech a moravští Chorvaté dostali, ač nežádali, německou státní příslušnost. Tato etapa odsunu německého a chorvatského obyvatelstva skončila v roce 1947. To Rada Zemského národního výboru v Brně vydala příkaz mikulovskému okresnímu národnímu výboru, aby zkonfiskoval usedlosti 65 chorvatských majitelů ve Frélichově, stejného počtu v Novém Přerově a několika dalších v Dobrém Poli. Dopustili se prý kolaborace ať již skutečné, nebo jen domnělé; tím měla být otázka konfiskací v chorvatských obcích vyřešena, píše historik Zdeněk Víšek.
Avšak po vítězství pracujícího lidu v osmačtyřicátém roce došlo k druhé vlně. Chorvati byli trnem v oku novým vítězům, uměli hospodařit, patřili k bohatějším, ve volbách sedmačtyřicátého roku volili lidovce. A tak v únoru roku 1948 okresní akční výbor Národní fronty v Mikulově rozhodl o vystěhování všeho chorvatského obyvatelstva z výše uvedených obcí do vnitrozemí. Všechno, co patřilo k hospodářství, včetně dobytka, museli nechat na místě, krom věcí nejnutnějších nebo nábytku, co se vešel na korbu nákladního vozu… Po rodinách byli rozvezeni na Jesenicko, Šumpersko a Rýmařovsko, Karvinsko, Bruntálsko, Ostravsko… Po jednotlivých rodinách proto, aby se nemohli scházet a kout pikle…
Dnes už na Moravě žijí jen potomci původních obyvatel… Připomeňme, že ti první sem přišli v počátcích 16. století na pozvání Lichtenštejnů, kterým toto území patřilo… Přišli rádi, utíkali před Turky. Jejich potomci dodnes žijí v poklidu třeba v Maďarsku anebo v Burgenlandu, kde je chorvatština i úřední řečí a odkud i letos přijeli na kiritof hosté… Aspoň, že mají kam. V roce 2007 koupila vláda Chorvatské republiky budovu bývalé fary v Jevišovce. Záměr: zřídit v ní muzeum moravských Chorvatů. Tímto úkolem bylo pověřeno Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR… Podařilo se… Místopředsedkyně sdružení a etnografka Lenka Kopřivová se krom vedení muzea věnuje i historii. Jedním z projektů je: „Po celé Moravě a Slezsku se skrývají místa posledního odpočinku moravských Chorvatů… Jejich dohledání je cílem tříletého projektu mapování hrobů této menšiny… Navštěvujeme desítky hřbitovů…Mnohé z hrobů jsou už zapomenuty… Zůstaly opuštěné náhrobky… Naším cílem je vypracovat jednotnou databázi…“
Dalším možným projektem, který je ve svých počátcích, je znovuobjevení díla rakouského malíře s českými kořeny Othmara Ruzicky, který svými fotografiemi a obrazy ze života moravských Chorvatů stal se základním zdrojem poznání pro minulá i dnešní etnografická bádání. Jeho dílo je ale významné samo o sobě… A ještě tečka, spíš vykřičník za historií: ani v čase rozvolnění za Pražského jara, ani po roce 1989 se moravským Chorvatům nedostalo náhrady za zabavený majetek. A omluva za újmu na životních osudech…? Řekl bych jen tak napůl: „V září roku 1999 se českým občanům chorvatské národnosti omluvil v Jevišovce tehdejší zmocněnec vlády ČR pro národnostní menšiny Petr Uhl,“ říká Lenka Kopřivová…
To a mnohé jiné si připomínali návštěvníci Kiritofu. Mnozí oblékli pestré kroje, navštívili mši, upekli husu… a prošli obcí v čele s kozou, ozdobenou pokrývkou, kterou musela uplést či uháčkovat stárka kozu vedoucí… kdysi dávno pak prý kozu či kozla porazili a upekli, dnes už ne, ta letošní byla ta loňská a jmenuje se Anička…
Letos nás (kamarády, co jsme kiritof navštívili – dovolím si jmenovat kameramana Karla Slacha a mladého filmaře a publicistu Jakuba Fišera) zaujala mše v kostele sv. Kunhuty (zajímavý funkcionalistický římskokatolický chrám z let 1929 – 1930, který projektoval arch. Miloslav Kopřiva.) Mši celebroval páter Branko Kornfeid. Celý obřad provázel hrou na tamburinu… a zpěvem ji doplňoval sbor tamburášů z nedalekého Burgenlandu. Tak jsme se zeptali, zda tato inovace nevadí nadřízeným pana pátera… Prý ne, naopak, může to přivábit další ovečky. A na otázku, jaký má vztah k tomuto kraji, říká: „Nemám zde žádné kořeny. Bratr Josef Lawitschka, zdejší rodák, který žil dlouhá léta ve Vídni, mě požádal, zda bych zde nesloužil a tak jsem se stal kaplanem moravských Chorvatů. Od roku 1994 sem jezdím i na kiritof… z lásky ke starým Chorvatům, aby zažili chvíli se svou domovinou, proto sebou vozím i tamburáše.“ Jak vidíte budoucnost moravských Chorvatů, ptáme se: „V českých zemích nemají budoucnost. Už je jen několik jednotlivců, co umějí chorvatsky. Jedna doba skončila, musíme to přijmout. U nás, v Burgenlandu je to sice lepší, ale co bude za několik desítek let, nevíme. Všude je situace malých menšin taková, že se rozplynou…“ A co byste popřál těm moravským? „Chorvatům se nedá nic přát, protože už nejsou. Ale mladí z Jevišovky i ostatních obcí se mi líbí… už mají třeba jen něco chorvatské krve, ale učí se o svých předcích… hnutí mládeže je budoucnost, tady i třeba na Ukrajině. Nemá smysl pracovat proti sobě, ale spolupracovat. Mít srdce pro druhého člověka.“
A nemá smysl psát dál…
